Na neděli 8.9. přpadá Mezinárodní den gramotnosti.
Jedná se o připomínku toho, jak důležité je pro nás v dnešní době čtení, psaní, počítání. Jaký by byl váš život, kdybyste neuměli číst a psát?
Často považujeme gramotnost za samozřejmost, ale ve skutečnosti je to výsada: na světě stále žije více než 750 milionů negramotných mladých lidí a dospělých, z nichž dvě třetiny jsou ženy.
Míra gramotnosti všech mužů a žen, kterým je alespoň 15 let, je 86,3 %.
Základní gramotnost postrádá téměř 750 milionů dospělých a mladých lidí.
17 milionů dětí a dospívajících nedosahuje minimální úrovně čtení a matematiky.
53 % desetiletých dětí v rozvojových zemích neumí číst ani porozumět jednoduché pohádce.
Do vzdělávání hodil vidle i COVID.
V důsledku pandemie se téměř 24 milionů studentů možná nikdy nevrátí k formálnímu vzdělávání, z toho 11 milionů dívek a mladých žen.
V počáteční fázi pandemie byly uzavřeny školy, což narušilo vzdělávání 62,3 % světové populace.
Já čtu, ty čteš, žába čte… Pojďme si říct, jaká je vaše nej kniha. Máte takovou?
Moje absolutní nej je Cirkus Humberto. Poprvé jsem ho četla jako puberťák a od té doby nesčetněkrát. Dalo by se říct, že ho umím skoro zpaměti. Ať knihu otevřu kdekoliv, můžu se rovnou začíst, protože ihned vím, v jaké části děje se nacházím. Moc mě potěšilo, když Seznam zařadil v létě Cirkus Humberto do čtení na pokračování zdarma. Bylo to krásných 21 hodim četby – poslouchala jsem to při práci. A naprosto jsem nesnášela koprodukční televizní seriál z roku 1988 – sikce jsem se masochisticky dívala na každý díl, ale pokaždé jsem trvdila, že Eduard Bass se otáčí v hrobě a bude scénáristy a dramaturgy chodit strašit.
Ja jsem od dětství strašný “požírač” knih. Nemůžu úplně říct, která je ta nej, seznam by byl dlouhý. Ale jsou knížky, ke
Kterým se jednou za čas vracím: Z neznámých důvodů od Z. Frýbové, celá série Herriota, stejně jako historické od L. Vaňkové, oddychovka je vždycky série Doktore….. od Patricka Taylora…. A samozřejmě nikdy nezklame klasika a to by bylo fakt na dlouho 📚📚📚.
Moje nej knížka je Malinkatý kretén od Z. Frýbové. Nesmí chybět v mé tašce do nemocnice kde čas od času pobývám. Také mohu začít číst kdekoli, znám ji skoro nazpaměť, ale vždycky se k ní ráda vracím. Pamatuju si že když jsem byla ještě dítě, zvládla jsem při nemoci přečíst skoro jednu knížku denně. Maminka byla knihovnice a tak mě měl kdo zásobovat. Teď mám doma spoustu knih, hlavně z antikvariátu a na ty se moc těším. Jen zatím chybí čas na čtení. Jak říkal Svěrák ve Vratných lahvích, přečtu si je na sklonku života.
Jo a už jsem mnohokrát chtěla poděkovat Haderach za krásný výběr žabiček. Vůbec netuším kde je bere a hlavně že jsou vždy k tématu. Klobouk dolů a palec nahoru👍🐸
Žabičky si dělám sama s pomocí AI.
O to větší obdiv. Ne že bych s počítačem neuměla, ale tohle bych dohromady nedala ani za 100 let. Krásná práce 🙂
Děkuji. ♥️
To jsi teda opravdu šikovná…
Bývala jsem odmala vášnivá čtenářka, jen co jsem se naučila písmenka a jejich shluky začaly dávat smysl. Doma byla bohatá knihovna, tak nejdříve pohádky, pak verneovky, na Vánoce nesměla pod stromečkem chybět nová knížka a postupem let jsem louskala všechno, co mi přišlo pod ruku. Na prázdniny se mnou vždycky jezdili Tři mušketýři a kapitán Fracasse, tyhle „rytírny“ jsem milovala a doprovázel je Poirot, slečna Marplová a Holmes a nějaká verneovka přišla znovu taky vhod. A posléze mi do života vstoupili pánové Čapek, Poláček, Škvorecký, Hrabal a mnozí jiní. Večer v posteli jsem byla vždycky s nějakým chlapem, po pár dnech ho vystřídal další, ale pokaždé jsem byla v dobré společnosti. 🙂 A když jsem objevila Durrella a Herriota, nebyla jsem od jejich knížek k utržení a je z toho láska na celý život. Bratr mě pak přivedl k dílům úplně jiným, Kosmově kronice, jeho pokračovatelům, Dalimilově kronice (v novočeském překladu), Václavu Hájkovi z Libočan, Bohuslavu Balbínovi…
Mohla bych pokračovat výčtem mnoha dalších autorů a jejich děl, ale tohle, myslím, pro ilustraci úplně postačí.
Bohužel, v posledních pár letech mě při delším čtení zrazují oči, takže si dopřávám spíš „ochutnávky“, zato třeba několikrát denně. Prostě si svůj život bez literatury neumím představit.
Všem čtenářkám a čtenářům přeji krásné chvíle s knížkami, které jsou jejich srdci blízké.
Pro me byl vždycky svátek, když jsme ve škole dostali seznam knih k objednání z Klubu mladých čtenářů. A ta radost, když pak kniha došla a já si ji nesla domu jako poklad. Skoda, ze tohle dnešní děti neznaji. Tu touhu, čekání, těšení se a pak velká radost. Neměli jsme toho moc, ale o to víc jsme si pak věci vážili. Ale to už jsme jinde.
Tak to si pamatuji taky. Nikdy jsem nevěděla, co si vybrat dřív.
Nejvícekrát přečtený a nejohmatanější : F. Háj Kája Mařík , Remarque, Guy De Maupassant, Betty Mc Donald , Agata Christie Vlastní životopis a par věcí od Simmela, všechno ne. Tohle se mnou jezdí i po světě dodnes a nové knihy si moc nekupuju , mám mocmoc z dřívějška a syn mě také stále zásobuje . Vždy je to moc dobrá kniha . Naposledy Šikmý kostel . Měla bych číst více a také i něco nového , pravda
Než jsem onemocněla, četla jsem každý večer – aspoň jednu strànku, i kdybych byla nevímjak unavená. Klukům jsem četla před spaním – napřed pohádky, pak werneovky, oblíbený byl Švýcarský Robinzon – z toho nakonec sloh do školy oba dva , a taky škemrali – aspoň jeden list ještě…
Herriot stokrát přečtený, Betty McDonald, Agatha Christie – , Frýbová…kdysi byly knižní čtvrtky, byla jsem ochotná stàt frontu ve tři ráno, a to jsem nebyla první.
Na humor taky nemůžu zapomenout – Pelham Woodehouse (knihy něco jako náš Saturnin) a mockrát čtená od H. Batese Poupata odkvétají v máji..
Kniha je moc dobrý přítel…❤️
Moje mamka obrovský čtenář , děkuji za tu její výchovu a lásku ke čtení . Předala i vnoučatům, knihy knihy knihy …. Co se všemi budu dělat , pokud se budu stěhovat do Němec? Je to Škoda , všechno určitě nebudu brát s sebou . A pro každou z vás mám připravenou stejnou knihu ( Antikvariáty z celé republiky ) jako dáreček , kdybychom se někde někdy setkaly 🥰🐸
Jen co jsem začala být samostatnější, přihlásila mě mamka do knihovny a tu jsem „vyčetla“ málem celou. Chvíli před revolucí jsem byla zaměstnaná několik let v antikvariátu. Páni, to byly časy! Těch pokladů, co mi prošlo rukama! Byla jsem tam sama, a tak jsem si i půjčovala knížky domů. Pro sebe, pro děcka… A moje v současnosti oblíbené? Frýbová – vede jednoznačně Robin, dál Z neznámých důvodů, Připravte operační sál – zkrátka skoro všechno od ní. Jinak vyhraněný zájem nemám. Historie (naše Velká Morava a hlavně raný středověk, kterými jsem se zabývala na vykopávkách, kde jsem trávila každé prázdniny od svých třinácti do maturity), historický román, hlavně Vondruška, a nejvíc etnografie, pověsti, hlavně naše regionální, dál Hérriot atd, atd. Je toho moc.
když Vám mamka čte a pak vy, čtete jí, dá Vám to velkou lásku nejen ke společně trávenému času,ale i k těm zdánlivě němým kámoškám…vyjmenovaly jste tu všechno,co jsem četla, nemám v knihovně knihu,kterou bych nepřečetla a není tam žádná,k níž bych se nevrátila nebo si nešla pohladit její listy a osvěžit si paměť…od 12 let jsem měla v Okresní knihovně v Chrudimi výjimku a mohla chodit do oddělení pro dospělé..do příběhů jsem utíkala, toulala se s Tulákem po hvězdách,prošla se Dunou a ochutnala modré koření, vyrážím stále i jako dospělá s Kájou Maříkem do lesů okolo Lážova a s Markétou si v příběhu Přijela k nám pouť,zpívám o motýlech…mým bratrem je Vinnetou a pes Šarik je nesmrtelný, Mosty přes propast času mne dostaly až k Terryho Zeměploše a pan Verne, společně s panem Nosovem, mi zpříjemnili strojní průmyslovku…Zdena Frýbová má u mne svoji poličku a já se k jejím postavám ráda vracím…stejně tak čtu ráda kuchařky a vzadu na jazyku cítím ty chutě popisovaných jídel…Hailey,Waltari,Forsyth, van Gulik, Clavell, Remarque, Brown, Twain, Solovjov, Merle,McBain,Dumas,Loukotková,Cooper, Foglar,Sienkiewicz, je mi líto těch,co neumí číst a teď nemám na mysli ty negramotné..těch mi je líto také, ale jinak…a svých němých přítelkyň, co každá jinak voní, těch se nikdy nevzdám….
Když vás tady čtu,tak to hladí. To,že je tady tolik čtenářek o něčem svědčí
Dříve jsem četla cokoliv,co mi přišlo pod ruku,dnes už si samozřejmě vybírám. Jediné,co dnes nemusím ,jsou historické romány. Betty MC Donald mne provází celý život. Přečetla jsem kvanta krásných knih,v práci jsem dělala dobrovolně knihovníci a na.našem plotě mám knihobudku,kterou jsem si nechala vyrobit.
Ta už žije vlastním životem ,i když někteří si doma dělají knihovničku.
Teď hojně navštěvuji Knihobot,což jsou knihy z druhé ruky,ale jako nové a za dobrou cenu. Co zrovna nemají,pohlidají a dají vědět.
Tak jsem objevil něco z mé další velké lásky. Ale vezmu to jen krátce, jinak bych tady psal velmi ale opravdu velmi dlouho. No je tu zmíněný Herriot. To jsou pro mně knihy které jsem přečetl všechny a také je mám ale knihy když mně není rovna veselo, ale to není sice často ale občas přijde taková divná nálada tak po některé sáhnu a je jedno jaké. Důvod? Můj milovaný dědoušek. Zvěrolékař. Kolik jsem toho s ním nachodil a najezdil a kolikrát jsem mu způsobil problémy. Jezdili jsme takovou krásnou bryčkou a už v šesti letech jsem uměl kočírovat a byla to nádherná doba, doba dětství, bezstarostná a laskavá.
Ale o knihách je to nadlouho. Ml jsem více jak 2000 knih a když jsme se stěhovali, stěhováci prohlásili, že nepřijeli stěhovat knihovnu. No se stále menším místem, jsem jich už rozdal asi 1000 ale hezky. Před vrata našeho mini domečku jsme udělali kniho budku , dali jsme tam knihy a napsali vezměte si. A dokonce se lidé po doplnění vraceli a šli se zeptat jestli jim něco neprodáme. Neprodáme ale dáme. Někdo se přišel zeptat na konkrétní knihu no někdy jsme měli a někdy ne. Tak vidíte už jsem zase strašně dlouhý a to jsem u Herriota ale je tu Kája Mařík, Filozovská historie a mnoho dalších ale už opravdu končím a děkuji, že jsem tady.
Jéééééééééééééééééééé, to je hezký. Nojo, jste o 20 let starší než já, tak ještě bryčka – to by se mi líbilo. Jak jste si poradil s knihami je obdivuhdné – já jsem asi na 1600 svazků a už vidím, jak mě děti jednou proklejí, až to budou muset likvidovat. Kdybych se musela s nějakou rozloučit, asi by mě trefil šlak.
U nás taky stěhováci brblali – a taky už jsem musela hodně knih darovat, ale ty „srdeční“ si nechám.
A děkuju vám všem za moc hezké povídání – Helence zvlášť za dobře vybrané téma.
Pane Josefe, díky, napsal jste to moc hezky. Ano, doba šťastného dětství nás provází životem a rádi se do ní ve vzpomínkách vracíme.
Dobrodiní knihobudky využívám občas také, je tu umístěná u základní školy, jenom ta selekce je strašně těžká. Každá knížka v knihovně má svoji historii, některé jsou po rodičích, jiné jsem nakupovala nebo dostala a rozhodnout, ke kterým se asi nebudu vracet, je strašně těžké. Ale redukce je nutná, stejně v budoucnu budou mít dědicové „hlavu v pejru“. A zdaleka ne jen z knížek. 🙂
dětství ano,pokud to zrovna nebyli Broučci…
(světkušky strašně smrděj – luciferin) a pak mne pan Karafiát naštvalk,když nedokázal přiizunat,že to jeho spali a spali a spali,znamenalo vlastně , že umřeli…a to mu nedokážu odpustit… s tím bych se vyrovnala, ale on lhal…a to neměl..
pane Senohrábku, ta knihobudka byl super nápad..my to tak máme v paneláku taky..pomalu ty knihy nemám kam dávat 😀
jsem ráda, že tu je další knihomol…taky jste měl rád Knižní čtvrtky?
Pane Josefe, vy vždycky tak hezky píšete. Je moc dobře, že jste přispěl. O knihách, zvlášť oblíbených, by myslím každý mohl napsat disertační práci. A Vaším dědouškem bych si určitě taky rozuměla. Sice jsem nikdy nezkoušela kočírovat jako vy (mám možnost to napravit, ale pořád to odkládám), ale na koni jezdím. Tak jen nám sem přispívejte dál, určitě si budeme mít pořád co říct.
Krásný den přejeme. Pokud se Vám naskytne příležitost kočírovat bryčku, určitě to využijte ale kdyby se Vám povedlo v zimě zapřáhnout koně do saní, okšírovat ho do rolniček a projet se lesem, kde slyšíte jen rolničky a šustění sní na sněhu, dostanete nádherný a nezapomenutelný zážitek. No zase už vzpomínám.
Páni, úplně jsem se zasnila. Ono i osedlat koně a cválat s ním ve sněhu je nádhera. Už je to sice pár let, co se mi to naposledy podařilo (u nás v podstatě není sníh), ale stálo to za to. Jenom jednou jsme nestihli rychle dojet domů a dostihla nás bílá tma. No, nic příjemného, koně byli dost vystrašení a my taky.
Tak jsem tady zase. Než se pustím do psaní, poprosím paní Haderach za prvé jestli jí smím takto oslovovat, za druhé pokud se někde moc rozepíši aby mně zastavila a za třetí jestli bych mohl třeba otevřít téma jak, na čem a z čeho jsme vařili a třeba jak probíhalo učení a kdo byli naši mistři kuchaři.
No a teď zase knížky. Začíná to mojí velmi krásnou maminkou, kterou jsem viděl plakat poprvé na pohřbu mého otce, když se zabil v autě. Ona byla velmi podobná Nataše Golové a když paní Šlemrová, které maminka šila, ona měla velmi prestižní módní salon paní Golovou přivedla tak prohlásila, že nevěděla že má sestru. No a přišla doba, kdy nám bylo velmi těžko a nastal čas Vánoc a já dostal pod stromeček mimo toho co se dávalo mám na mysli ponožky a takové potřebné věci také knihu.
Jmenuje se Studna supů. Já nevím o čem je nikdy jsem jí nečetl, jen první stránku a vůbec mně to nezaujalo no a maminka se zeptal jak se mně líbí. To nejhorší co jsem mohl udělat, bylo že jsem prohlásil, že je to blbost. Maminka řekla tak se nezlob já to nevěděla. To mně bylo 14 let. No a já jsem pomalu dospíval a kdykoliv jsem se na tu knihu podíval tak jsem se učil. Naučila mně lásce, pokoře, úctě, vděčnosti a taktu.
Dodnes se mamince v duchu omlouvám a současně jí za tu poučku děkuji.
Tu knihu jsem nikdy nečetl a číst nebudu, ale má pro mně tak obrovskou cenu, že bych jí nikdy neprodal a jednou jí předám vnukovi s tímhle povídáním. Tak jestli jsem zašel někam kam jsem neměl, tak se omlouvám a přeji všem krásný den.
Samozřejmě můžete. A to téma vám otevřu v pátek v další kvákárně, co vy na to? Jdu udělat žábu.
Děkuji a doufám, že se ke mně přidají a budou tam asi i takové dobré rady a moc děkuji, že jste mně sem pozvala. Už mně to zase baví. Krásný den přejeme.
To bude bezva.
Minulý týden jsem nemohla, ale když jste se tu zase rozjeli, přispěju svou troškou do mlýna…
Málo ze zde uvedených autorů a knih neznám. Nevím přesně, v kolika letech jsem začala hltat knížky. Doma jsme měli velikou knihovnu a chodilo se i do vesnické knihovny. Hodnotnou literaturu kupovala babička (za vysvědčení, k narozeninám, vánocům…). Povinnou školní četbu jsem měla přečtenou dřív, než ve škole souška učitelka nadiktovala, co za rok máme přečíst a proto mne to bavilo. Moje první velmi oblíbená a nejohmatanější (už dávno ukrytá v papírovém přebalu) byla Chodská trilogie a posléze Jan Cimbura od J.Š.Baara. Hodně ráda jsem četla a čtu o životech a zvycích našich předků. Velký zážitek pro mne bylo, když jsme se při výletování dostali i do Klenčí pod Čerchovem a já na vlastní oči viděla ten prudký kopec, na nějž museli připřahat další páry koní, aby náklad vyvezly (fakt ohromný krpál) a rozhlídla jsem se z lavičky na Výhledech. To už je pár desítek let, zato Putim a hrob Jana Cimbury jsem viděla před pár lety. Žánrový rozsah mám dosti velký, jen těm dívčím románkům jsem nějak nemohla přijít na chuť (ale Šmahelovou jsem nakonec přečetla). Naštěstí měl bráška dosti dobrodružné literatury KODovky, Mayovky a vlastně i SciFi (Verne, J.M.Troska)
I já jsem byla při stěhování z domu do malého bytu postižena nutností velmi výrazné redukce knih. S těžkým srdcem jsem přebírala a přebírala, až se všechny vešly do určených polic. No a pak přišel „Nerudovský problém“. Antikvariát „Sepište knihy a my si vybereme“ nebyl řešením, dětské domovy „Děti nečtou“ , domov důchodců „Máme knih dost“ … Nakonec jsem se dozvěděla, že na pouti v sousední vesnici jeden pán mívá stánek s knihami a výtěžek je použitý na různé akce v obci. Stánek bývá vyhledávaný, pán knihy vděčně přijal – všecky. Teď sem tam knížku dostanu, sama nekupuju. Před 12ti lety jsem si pořídila čtečku a do nemocnice a na dovolenou si s sebou vozím „elektronickou knihovnu“. Jasně, není to stejné čtení- bez šustění obracených listů a kontaktu s papírem, vonícím tiskařskou černí je prožitek jiný, ale odpadly výše zmíněné problémy a můžu číst po libosti. 😎