KVÁKÁRNA XLIX.

„Kuchař je umělec a psycholog a stratég…“ zpíval Waldemar Matuška.

Je, ale „žádnej učenej z nebe nespadnul“.  Vzpomenete si na svoje začátky? Byly krušné?  🙂

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 komentářů: KVÁKÁRNA XLIX.

  1. Haderach Kwisatz napsal:

    Samozřejmě každý z nás pomáhal babičce a mamince a sem tam s nimi něco ukuchtil. Když mi bylo 16, máma onemocněla a skončila ve špitále a byla tam dost dlouho, takže jsem se musela ujmout kuchyně. A tam mi diktovala základní jednoduché recepty – na buřtguláš, na palačinky, na rajskou, na rizoto, na čočku… Dodnes mám ten sešit schovanej.

  2. Vera M. napsal:

    Oooo, tento sešit bych chtěla také vlastnit . Babičky i mamka vařily všechno polevočně. Pekly podlevočně . Cukroví samozřejmě podle kuchařky – Sandtnerky .
    Začátky byly srandovní a protože jsem byla mladá maminka , vařit jsem se naučila nejprve pro děti a hodně podle kuchařské knihy : Nová domácí kuchařka .
    Vzpomínám si, že jsem jediná mladá stála v sobotu před 6. hodinou ve frontě u řeznictví a pásla jsem po kližce . Málokdy se podařila koupit . Ale když jo , tak jsem z ní vařila úplně všechno . Vývary , guláše , směsi na špagety , svíčkovou . .. to mi zůstalo skoro dodnes . Kližka byla v mých začátcích nejoblíbenější . A když bylo v řeznictví něco jiného, co jsem neznala , koupila jsem to a ta kuchařská kniha to vyřešila . Výborná

    • Vera M. napsal:

      Ale postupy a jak se co vaří jsem odkoukala , protože jsem velmi ráda pomáhala v kuchyni . Míchala bramborové jíšky do zelí , loupala brambory , krajela zeleninu a cibuli a mezitím zjistila , jak se co vaří – už od dítěte . Ale to je málo . Až bylo třeba to uvařit sama , to bylo horší . Ale jak se říká : jde to , dře to , nějak to šlo .
      A moc ráda jsem pekla . Tenkrát se pekly ty buchty všelijaké na hlubokém plechu.
      Děti si to braly i ven a vzaly s sebou kamarády , tak těch malých loupežníků bylo vždycky dost a muselo se péct znovu a znovu

  3. Inka napsal:

    U nás vařil tatínek, takže jsem se učila od něj. Taky podlevočně a mrsknem tam, co dům dal. První průšvih byly řízky, krásně opečené a uvnitř prakticky syrové.
    My jsme v začátcích bydleli kousek od nuceného výseku, takže jsem maso kupovala tam a zkoušela a zkoušela. Už nikdy potom se mi nepodařilo péct dvoukilový balvan hovězího… No a taky jsem se musela učit vařit podle Bimbovy chuti, což byl trochu problém, protože nejraději měl jídla od babičky a ta už v té době nežila. Takže jak si on pamatoval chuť, tak jsem to zkoušela

  4. lakysa22 napsal:

    U nás vařila babička – taky podlevočně. Dodnes vidím, jak jen tak nasypala mouku, přidala inkredence z kredence a pokaždé to bylo moc dobré. A buchty – ty byly nadýchané a křehoučké. Občas jsem se motala kolem, dovolila mi něco udělat, takže když jsem začala sama hospodařit, nebyla jsem až takové nemehlo.
    A pak – hodně mi pomohla kuchařka : Vaříme zdravě, chutně a hospodàrně. Podle té se vaří samo.
    Největší průšvih nikdy neopakovaný se mi stal hned ze začàtku mého vaření. Dostala jsem domácího králíka a naši měli přijít na oběd. Domů jsem dorazila dost pozdě, a že ho teda hned upeču. Moc se povedl, kràsně do zlatova – leč! Usoudila jsem, že chvilinku by to jeßtě chtělo, tak jsem zapnula na 220° a sedla jsem si k tomu. Unavená jsem usnula..
    Probudila jsem se , v kuchyni plno kouře, neuvěřitelný zápach a v pekáči dvě černé kosti. No jo..

  5. adela.adale napsal:

    Já jsem se vařit učila, až bylo potřeba, jako mladou svobodnou holku by mě v kuchyni neudrželi ani párem volů… na nic hrozného si nevzpomínám, sešit mám taky dodnes a nejoblíbenější „kuchařka“ – Péťa vařič. Zrovna minulý týden jsem přemýšlela, že ta internetová doba dnešním mladým v tom vaření hoodně pomáhá, jen kolikrát autoři kopírují jeden od druhého – dobré je, když je u receptu diskuze.

  6. kvetula.v napsal:

    Máti, když se vdala, snad ani pořádně vařečku držet neuměla. Po svatbě bydleli asi rok s tchýní a tato výborná kuchařka jí to dávala náležitě „sežrat“. Tehdy se zařekla, že bude-li mít dceru, té se to nestane. Když bydleli sami, učil jí tatínek a kuchařské knížky. Na vesnici veliká obytná kuchyň, klasický sporák na uhlí a jakmile jsme dorostli (nejen holky, ale i prvorozený kluk) potřebné výšky, stali se z nás kuchtíci. Nejen dones, ale i podrž, zamíchej, koukni jestli se to vaří… Brácha brzy vypadl na dvůr k ruce tatínkovi a my pokračovaly. První, oběd pro 6ti člennou rodinu jsem úplně sama uvařila, když mi bylo 13 a celá rodina uklízela uhlí. Bramboračka a bramboráky. Na ty galeje, nasmažit na jedné pánvičce (tehdy už na plynovém sporáku) tolik bramboráků, dodnes vzpomínám. Někdy kolem 17ti let už jsem byla „hotová kuchařka“ – uměla uvařit vše, co se doma vařívalo. Jako samostatná hospodyňka jsem měla zezačátku problém s kupováním masa, ale on si tehdy ani nemohl nikdo extra vybírat. Paradox – tchýně byla velmi mizerná kuchařka. Od ní jsem se naučila jen fazolky na kyselo (recept tu je) a co uměla vynikající a já se nikdy nenaučila, byly plněné zelné listy (teď si mlaskáme nad Sarmou od 59, i když je to trochu jiné).
    Vaření (na rozdíl od ručních prací) nikdy nepatřilo mezi moje koníčky, ale ráda si na jídle pochutnám, tak denně vařím a pořád vymýšlím, ať netočím kolem dokola pár jídel. 😎

  7. jarybarka napsal:

    Já se začala motat v kuchyni kolem 12let.
    Oloupané cibuli a brambory .Rozklepnout vajíčka a oddělit žloutek od bílků.
    Palačinky obracet na pánvi.
    Máma dostala od táty pomocníka do kuchyně:super robot.Obrovská almara s nástavci.Mixér šlehač hnětač struhadla – spousta příslušenství.Vydávalo to děsný rámus.Dělali jsme na tom bramborové kaše těsta majonézy ,mleli maso a vydrželo to myslím téměř let.
    Můj průšvih (jeden z mnoha)byl coby mladé paní.Někdo mi poradil zavarit borůvky v papiňaku.1 sklenice praskla a borůvky ucpaly ten odfukovaci ventil.Tak vylítla pojistka a gejzír borůvek mi vymaloval strop v kuchyni na pár let.Po každoročním malování ty borůvky vždycky vylezly.

  8. a.rena napsal:

    Já jsem na tom s vařením byla jako adela. Sportovec, takže tréninky, víkendy závody. Ale nouze mě naučila. Nechtěla jsem se shodit před svým nastávajícím a před budoucí tchýní už tuplem ne. Takže kuchařka, nastudovat recept, zavřít knížku a jdeme na to. A dařilo se. Začalo mě to i bavit, takže pohoda. S hrdým čelem jsem šla i do pečení kynutých buchet. Jen se mi napoprvé podařilo uvařit kvasnice. Dala jsem je do moc teplého mléka a pak jsem se divila, že těsto nekyne. Ale vánoční cukroví byla od dětství moje doména. A se zabijačkou a se vším s ní spojeným jsem taky nikdy neměla problém, v tom jsem žila odmala. Stejně tak s kucháním drůbeže a tak.

  9. Josef Senohrábek napsal:

    Tak a jsem tu zase. Rád bych začal úplně od píky, to je z učení. Do učení jsem šel 2.7.1958 žádné prázdniny a hned do učení. Měl jsem obrovské štěstí kam jsem se dostal. Tenkrát Čedok hotely. Začínal jsem Mariánských lázních a Karlových varech. Tři hotely pod jedním ředitelem a tak nás při různých akcích pořád někam přehazovali. U mně domovský Palace hotel Praha, Esplanade a Grand hotel Moskva Pupp. Už půjdu k věci. Učeň 1 rokem vyfasoval šéf kuchaře, který o dovedl až k závěrečným zkouškám lidově k výučáku. První práce v kuchyni byla čistit zeleninu a brambory. Tam padla první facka. Dostal jsem očistit chřest, který jsem viděl poprvé a tak jsem okrájel hlavičky a vyhodil. Tak jsem frčel na černé nádobí. Druhý den jsem dostal lepší práci, zatopit ve sporáku a doplnit kamnáře aby byla teplá voda. Byl jsem jediný učedník a tak proč ne. Nějaká šesti hodinová pracovní doba k smíchu. Byla sezona a tak se dělalo. No a pak provozní pan Altschul si všiml co tam ten kluk dělá a zasáhl a už si uvědomili, že se tam mám něco naučit. A zase štěstí, zasáhla manželka šéfa, který si mně vzal pod svoje vedení jeho paní tam byla jako cukrářka mimo jiné moc skvělá a on byl hlavně na hotovky a studenou kuchyni a to mně zůstalo. Myslím, že to pro dnešek stačí ale zítra už budu psát spíš o práci než o sobě. Jsem hrozně ukecaný. Prosím buďte tu se mnou a když cokoliv budete chtít vědět, jsem tady ale prosím o trpělivost máme doma trochu problém, manželce se něco přihodilo, přestala chodit a paní doktorka jí řekla že neví co s ní a poslala jí domů. Ale už se daří, dělám psí usy ale už chodí o berlích tak někdy naháním čas. Omlouvám se že je to tak dlouhé.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..