„Kuchař je umělec a psycholog a stratég…“ zpíval Waldemar Matuška.
Je, ale „žádnej učenej z nebe nespadnul“. Vzpomenete si na svoje začátky? Byly krušné? 🙂
Asi umím jen lakomý žáby. 🤣
Já ji použila jen jednou - místo mascarpone - dalo se, ale do sladkého raději ten mascar. Hele, ta žabka…
Velká gratulace !!! Moc krásně vyvedené numérko - a vzhůru do dalších receptíkŮ a tím pádem i komentářů 👍
Jani, gratuluji, zasloužíš si to. 🥂
My měli záchod na dvoře, až do roku až do roku 1960, pak jsme se přestěhovali do novostavby. Nejhorší to…
Helo, určitě není potřeba se za cokoli omlouvat. Já a se mnou určitě všechny ostatní si ani neumíme představit, jakou…
Zasloužená petapadesátka.Gratuluju
To mi taky hodně vadí. Ta mrtvá ruka.
Jani,velká gratulace. A vzhůru do další tisícovky, desetitisícovky, pětapadesátitisícovky... Každá párkrát oslavíme pětatřicátiny a bude to dřív, než se nadějeme.…
Já se omlouvám, že zas pozdě. Věděla jsem, že se to blíží, ale podcenila jsem ukecanost. Ono to hodně poposkočilo…
Panečku, otevřu stránky a říkám si: týjo, pětapadesát tisíc příspěvků, to už je slušnej pokec. No nenapadlo by me, že…
Jani, velka gratulace. Krasne cislo.
To je numéro , taky to bylo první , co mě napadlo . A je ve správných rukou 🍀
Tak to je teda číslo! Je možné, že jsme tak ukecané? Jani, hezky ses trefila, blahopřeju!
"Dobrý den" s úsměvem má opravdu sílu. S pokladními v obchodě se snažíme dle okolností i o nějaký žertík, aby…
Samozřejmě každý z nás pomáhal babičce a mamince a sem tam s nimi něco ukuchtil. Když mi bylo 16, máma onemocněla a skončila ve špitále a byla tam dost dlouho, takže jsem se musela ujmout kuchyně. A tam mi diktovala základní jednoduché recepty – na buřtguláš, na palačinky, na rajskou, na rizoto, na čočku… Dodnes mám ten sešit schovanej.
Oooo, tento sešit bych chtěla také vlastnit . Babičky i mamka vařily všechno polevočně. Pekly podlevočně . Cukroví samozřejmě podle kuchařky – Sandtnerky .
Začátky byly srandovní a protože jsem byla mladá maminka , vařit jsem se naučila nejprve pro děti a hodně podle kuchařské knihy : Nová domácí kuchařka .
Vzpomínám si, že jsem jediná mladá stála v sobotu před 6. hodinou ve frontě u řeznictví a pásla jsem po kližce . Málokdy se podařila koupit . Ale když jo , tak jsem z ní vařila úplně všechno . Vývary , guláše , směsi na špagety , svíčkovou . .. to mi zůstalo skoro dodnes . Kližka byla v mých začátcích nejoblíbenější . A když bylo v řeznictví něco jiného, co jsem neznala , koupila jsem to a ta kuchařská kniha to vyřešila . Výborná
Ale postupy a jak se co vaří jsem odkoukala , protože jsem velmi ráda pomáhala v kuchyni . Míchala bramborové jíšky do zelí , loupala brambory , krajela zeleninu a cibuli a mezitím zjistila , jak se co vaří – už od dítěte . Ale to je málo . Až bylo třeba to uvařit sama , to bylo horší . Ale jak se říká : jde to , dře to , nějak to šlo .
A moc ráda jsem pekla . Tenkrát se pekly ty buchty všelijaké na hlubokém plechu.
Děti si to braly i ven a vzaly s sebou kamarády , tak těch malých loupežníků bylo vždycky dost a muselo se péct znovu a znovu
U nás vařil tatínek, takže jsem se učila od něj. Taky podlevočně a mrsknem tam, co dům dal. První průšvih byly řízky, krásně opečené a uvnitř prakticky syrové.
My jsme v začátcích bydleli kousek od nuceného výseku, takže jsem maso kupovala tam a zkoušela a zkoušela. Už nikdy potom se mi nepodařilo péct dvoukilový balvan hovězího… No a taky jsem se musela učit vařit podle Bimbovy chuti, což byl trochu problém, protože nejraději měl jídla od babičky a ta už v té době nežila. Takže jak si on pamatoval chuť, tak jsem to zkoušela
U nás vařila babička – taky podlevočně. Dodnes vidím, jak jen tak nasypala mouku, přidala inkredence z kredence a pokaždé to bylo moc dobré. A buchty – ty byly nadýchané a křehoučké. Občas jsem se motala kolem, dovolila mi něco udělat, takže když jsem začala sama hospodařit, nebyla jsem až takové nemehlo.
A pak – hodně mi pomohla kuchařka : Vaříme zdravě, chutně a hospodàrně. Podle té se vaří samo.
Největší průšvih nikdy neopakovaný se mi stal hned ze začàtku mého vaření. Dostala jsem domácího králíka a naši měli přijít na oběd. Domů jsem dorazila dost pozdě, a že ho teda hned upeču. Moc se povedl, kràsně do zlatova – leč! Usoudila jsem, že chvilinku by to jeßtě chtělo, tak jsem zapnula na 220° a sedla jsem si k tomu. Unavená jsem usnula..
Probudila jsem se , v kuchyni plno kouře, neuvěřitelný zápach a v pekáči dvě černé kosti. No jo..
Já jsem se vařit učila, až bylo potřeba, jako mladou svobodnou holku by mě v kuchyni neudrželi ani párem volů… na nic hrozného si nevzpomínám, sešit mám taky dodnes a nejoblíbenější „kuchařka“ – Péťa vařič. Zrovna minulý týden jsem přemýšlela, že ta internetová doba dnešním mladým v tom vaření hoodně pomáhá, jen kolikrát autoři kopírují jeden od druhého – dobré je, když je u receptu diskuze.
Máti, když se vdala, snad ani pořádně vařečku držet neuměla. Po svatbě bydleli asi rok s tchýní a tato výborná kuchařka jí to dávala náležitě „sežrat“. Tehdy se zařekla, že bude-li mít dceru, té se to nestane. Když bydleli sami, učil jí tatínek a kuchařské knížky. Na vesnici veliká obytná kuchyň, klasický sporák na uhlí a jakmile jsme dorostli (nejen holky, ale i prvorozený kluk) potřebné výšky, stali se z nás kuchtíci. Nejen dones, ale i podrž, zamíchej, koukni jestli se to vaří… Brácha brzy vypadl na dvůr k ruce tatínkovi a my pokračovaly. První, oběd pro 6ti člennou rodinu jsem úplně sama uvařila, když mi bylo 13 a celá rodina uklízela uhlí. Bramboračka a bramboráky. Na ty galeje, nasmažit na jedné pánvičce (tehdy už na plynovém sporáku) tolik bramboráků, dodnes vzpomínám. Někdy kolem 17ti let už jsem byla „hotová kuchařka“ – uměla uvařit vše, co se doma vařívalo. Jako samostatná hospodyňka jsem měla zezačátku problém s kupováním masa, ale on si tehdy ani nemohl nikdo extra vybírat. Paradox – tchýně byla velmi mizerná kuchařka. Od ní jsem se naučila jen fazolky na kyselo (recept tu je) a co uměla vynikající a já se nikdy nenaučila, byly plněné zelné listy (teď si mlaskáme nad Sarmou od 59, i když je to trochu jiné).
Vaření (na rozdíl od ručních prací) nikdy nepatřilo mezi moje koníčky, ale ráda si na jídle pochutnám, tak denně vařím a pořád vymýšlím, ať netočím kolem dokola pár jídel. 😎
Já se začala motat v kuchyni kolem 12let.
Oloupané cibuli a brambory .Rozklepnout vajíčka a oddělit žloutek od bílků.
Palačinky obracet na pánvi.
Máma dostala od táty pomocníka do kuchyně:super robot.Obrovská almara s nástavci.Mixér šlehač hnětač struhadla – spousta příslušenství.Vydávalo to děsný rámus.Dělali jsme na tom bramborové kaše těsta majonézy ,mleli maso a vydrželo to myslím téměř let.
Můj průšvih (jeden z mnoha)byl coby mladé paní.Někdo mi poradil zavarit borůvky v papiňaku.1 sklenice praskla a borůvky ucpaly ten odfukovaci ventil.Tak vylítla pojistka a gejzír borůvek mi vymaloval strop v kuchyni na pár let.Po každoročním malování ty borůvky vždycky vylezly.
Robot vydržel téměř 50 let.
Tento robot máme taky. Dodnes stále používáme.
Já jsem na tom s vařením byla jako adela. Sportovec, takže tréninky, víkendy závody. Ale nouze mě naučila. Nechtěla jsem se shodit před svým nastávajícím a před budoucí tchýní už tuplem ne. Takže kuchařka, nastudovat recept, zavřít knížku a jdeme na to. A dařilo se. Začalo mě to i bavit, takže pohoda. S hrdým čelem jsem šla i do pečení kynutých buchet. Jen se mi napoprvé podařilo uvařit kvasnice. Dala jsem je do moc teplého mléka a pak jsem se divila, že těsto nekyne. Ale vánoční cukroví byla od dětství moje doména. A se zabijačkou a se vším s ní spojeným jsem taky nikdy neměla problém, v tom jsem žila odmala. Stejně tak s kucháním drůbeže a tak.
Tak a jsem tu zase. Rád bych začal úplně od píky, to je z učení. Do učení jsem šel 2.7.1958 žádné prázdniny a hned do učení. Měl jsem obrovské štěstí kam jsem se dostal. Tenkrát Čedok hotely. Začínal jsem Mariánských lázních a Karlových varech. Tři hotely pod jedním ředitelem a tak nás při různých akcích pořád někam přehazovali. U mně domovský Palace hotel Praha, Esplanade a Grand hotel Moskva Pupp. Už půjdu k věci. Učeň 1 rokem vyfasoval šéf kuchaře, který o dovedl až k závěrečným zkouškám lidově k výučáku. První práce v kuchyni byla čistit zeleninu a brambory. Tam padla první facka. Dostal jsem očistit chřest, který jsem viděl poprvé a tak jsem okrájel hlavičky a vyhodil. Tak jsem frčel na černé nádobí. Druhý den jsem dostal lepší práci, zatopit ve sporáku a doplnit kamnáře aby byla teplá voda. Byl jsem jediný učedník a tak proč ne. Nějaká šesti hodinová pracovní doba k smíchu. Byla sezona a tak se dělalo. No a pak provozní pan Altschul si všiml co tam ten kluk dělá a zasáhl a už si uvědomili, že se tam mám něco naučit. A zase štěstí, zasáhla manželka šéfa, který si mně vzal pod svoje vedení jeho paní tam byla jako cukrářka mimo jiné moc skvělá a on byl hlavně na hotovky a studenou kuchyni a to mně zůstalo. Myslím, že to pro dnešek stačí ale zítra už budu psát spíš o práci než o sobě. Jsem hrozně ukecaný. Prosím buďte tu se mnou a když cokoliv budete chtít vědět, jsem tady ale prosím o trpělivost máme doma trochu problém, manželce se něco přihodilo, přestala chodit a paní doktorka jí řekla že neví co s ní a poslala jí domů. Ale už se daří, dělám psí usy ale už chodí o berlích tak někdy naháním čas. Omlouvám se že je to tak dlouhé.
Povídání krásné ďěkuji.
Hlavně ale přeji ať se vaší paní daří líp.
Moc držím palce
Držím všechny palce, pane Josefe, ať je Vaší paní brzo dobře. A už se těším na další povídání. Jaképak ukecaný. 😃
Moc hezké povídání – a asi nevíte, že ukecaní jsou tady zvlášť vítáni.🤣
Paní prosím předejte pozdrav a přání brzkého uzdravení.
Také přeji aby vaše paní byla co nejdřív v pořádku a myslím že při vaši péči určitě bude. Musíte být spolu moc šťastní podle toho co píšete. A vaše příspěvky o vaření, to je opravdu krásné čtení. Je vidět, ze vás to nejen živí, ale i hodně baví. Buďte ukecaný, tady najdete skvělé posluchače (nebo spíš čtenáře). Dekujeme
Milý a vážený pane Josefe, v první řadě dovolte, abych vaší paní a samozřejmě i vám popřála hodně sil, ať je vše špatné rychle zažehnáno.
A jsem plně přesvědčena, že nejsem sama, kdo vaše psaní i recepty přímo hltá. Já bych to vydržela číst celý den, takže prosim, pište, pište, pište!
Milý Josefe, právě pro to, s jakou něhou o své práci píšete, jsem se vás pokusila pro Bramborajdu ulovit. Takže neustávejte.
Vaší ženě držím palce a přeju, ať jí to zase začne brzy běhat a všechno přebolí.
Nejdříve moc děkujeme za přání a pozdrav pro manželku. Bojujeme a pomalu se daří ale je to běh na dlouhou trať. Ale jsme spolu a to je nejdůležitější a zatím to dáváme. Co nevím žena poradí a já udělám. Jsem teď žena v domácnosti. Jen jsem si koupil jinou žehličku . Tak to bylo to důležité poděkování a přejeme všem krásný den.
V péči milované a milující osoby se to jistě podaří – držím palečky. 🙏😎
Děkuji a přejeme krásný večer.
Tak a teď k tomu o čem to má být. Rychle přeskočím ty začátky ale něco přece. K vaření jako takovému mně můj šéf pouštěl opatrně a spíše radil. V té době většina kuchařů když se tam člověk motal, tak se otáčela tak aby toho nebylo moc vidět a neměli chuť něco ukázat. Ale ten můj mně vedl a díky jemu umím co umím a na další praxi po vyučení jsem něco okoukal a už to bylo jiné, už jsem nebyl učeň.
Tak první co člověk dělal třeba snídaně a tam u nás na snídaňovém lístku bylo hodně vajec. Nastoupil jsem na míchaná a chtěl jsem vyklepávat a šéf přiběhl a jak to děláš na pánev? To ne . nejdříve každé vajíčko zvlášť ab tam nebyl pukavec. To dělám dodnes, že si každé klepnu do misky zvlášť. Potom lehounce osolit a jen tak trochu rozmíchat a dostaneš krásně krémová nevysušená vejce. Ale dělala se na másle, na cibulce, na slanině, se šunkou nebo se sýrem. Ke každým mně vedl trochu jinak. A to pořád byla jen míchaná vejce. Žádná věda že? Ale od něj umělecká dílka. Trval na tom jak osmahnou cibulku a hlavně musela být hrozně najemno, slanina na kostičky a když se do ní kouslo tak musela být křehká, na másle jen lehce rozpuštěné a se sýrem těsně před dokončení přidat sýr, aby se jen začal tavit. A to nejdůležitější vejce včas odstavit aby se jen dotáhla a nevysušila a hrozně řval na číšníky když to hned neodnesli. No a ještě k vajíčkům a budu pro dnešek končit. Vejce natvrdo, naměkko, na hniličku a do skla. Na všechna měl přesné časy a hlavně se dávala do vařící vody aby ty časy byly správné. On na tom dost lpěl, prostě pan šéfkuchař s titulem mistr kuchař a navíc ty naše hotely byly zařazeny jako de lux třída tedy nejvyšší a také nejdražší. No myslím že o vejcích jsem se rozpovídal až dost tak krásný den přejeme.
Vajíčka se nechají opravdu krásně vymazlit. Přestože z vesnice a o vejce nebyla nouze, pořád se ještě učím, jak je udělat co nejchutnější.
Ano dají se dělat kouzla.
Ja jsem se začala učit vařit cca ve 12 letech. Maminka ve zdravotnictví, takze služby a přísný táta trval na domácí stravě. Nepovedla se polévka? Vylít s začni znovu. A tak jsem dělala pomalé krůčky, ale byla jsem taková snaživka, takze to zase tak moc průšvihů nebylo. Recepty jsem nijak neřešila, vetsinou to bylo tak nějak předávané nebo odkoukane. A když jsem pak už měla svoji domácnost, dobrou pomocníci mi byla kuchařka Vaříme zdravě, chutně, hospodárně. Krom jiných ji mám dodnes, už ji otvírám jen jednou v roce – kvůli vánočce. Asi největším strašákem kdopak začátku mého vaření byly bramborové knedlíky. Ty se mi opravdu párkrát nepovedly, než jsem dostala radu od kuchaře profesionála – do těsta dát lžíci octa a do vody, ve které se knedlíky vaří, také. Jak známo, v kyselém se brambory nerozvaří a to je celý trik. Vařím o peču rada, zvlášť, když se sejdeme všichni, to je pak radost.
Ježkovo voko, zase si to píše co chce. Mělo být “v dobách začátků”
Mno, několik, mistrovských kousků z prehistorie mého vaření už jsem tady průběžně popisovala, takže toho vás ušetřím. Ale vzpomněla jsem si na počátky naší Emilky: Bylo jí sedm, když jsem začala chodit do práce a vracela se domů poměrně pozdě večer. Bylo u nás zvykem vařit dvakrát denně, protože její táta požadoval i teplé večeře, pořádné jídlo do práce a nejedl dvakrát po sobě totéž. Takže i když s námi již v té době nebydlel, byly jsme zvyklé vařit často a pořádně. A ona převzala (sama od sebe) roli hausfrau a uklízela a vařila. Jednou mi volala (už jsem byla ve vlaku cestou domů) a usedavě plakala. Uvařila bramborovou kaši a k ní ohřála konzervu rybiček. Když se šla vyčůrat, kočka ty rybičky sežrala. No, holčičku jsem utěšovala, ale dost se mi ulevilo a kočce jsem blahořečila. Tak jsem dítko uklidnila, že něco k tý kaši určitě najdeme a že se nic neděje, přestože mě mrzí, že její práce a moje překvapení přišly vniveč. „Tak jo,“ povídá, „jdu se po něčem podívat.“ No, co vám budu povídat. Přišla jsem domů v momentě, kdy prostírala a předkládala bramborovou kaši s ohřátými tresčími játry a čalamádou… Jo, snědla jsem to, pochválila a ocenila schopnost improvizace. Ovšem jako recept to předkládám k důkladnému rozmýšlení. Na druhou stranu doufám, že právě ta svoboda a oceňování, které měla v začátku, jí přivedly k tomu, že teď vaří naprosto skvěle a ráda. Trochu mě štve, že je mnohem lepší kuchta než já, ale ona tvrdí, že se vařit naučila ode mě. Tak se chválíme navzájem (v pečení s ní nesoutěžím, nerada prohrávám). A její stopětadevadesáticentimetrový partner to v její péči dotáhl za dva roky z osmašedesáti na sedmdesát devět kilo. Takže už vypadá jako chlap a ne jako brčko v drinku.
Jsi si jista, že se někde neinspirovala? Protože ve Studentské kuchařce na netu se skutečně skrývá tato perla:
Brkaše s rybičkama
Suroviny
1 x Instantní bramborová kaše
1 x plechovka rybiček (sardinky v oleji, tuňák,…)
Vybavení
1x Hrnec
1x Sporák/Vařič
V sedmi letech uměla na počítači akorát kreslit a hrát pexeso…
Já jsem to přímo nesnášela, pomáhat v kuchyni u vaření, máma furt remcala, že to není, jak by mělo. A zákonitě následovalo: když se ti to nelíbí, tak si to udělej sama! Takže když jsem ve 23 odešla z domova, postupy jsem znala, ale chyběly praktické dovednosti. Takže v čočkové kyselé polévce napoprvé stála lžíce, granadýr pak plaval v oleji 😭😂 a pak to nějak šlo, více vysloveně kuchařských katastrof z počátků mé vařící kariéry si nepamatuji…
V první řadě chci popřát panu Josefovi a jeho paní brzké zlepšení zdraví a poděkovat za hezké povídání. Jako mladá hospodyně jsem vyhodila pár nepovedených jídel,svojí petimesični dceři způsobila koliku přidáním morkové
kosti do polévky a ten smrad,který byl v lednici po čtrnáctidenní dovolené,bych nikomu nepřála. Vypnula jsem proud před odjezdem.No jo,to už je dávno,už jsem si i zvyklá na syrové maso,kterého jsem se štítila.
Staří kuchaři, vařili trochu postaru ale pečlivě a zodpovědně. Nic se nesnažili šidit. Oni totiž vycházeli ze soukromých hotelů a restaurací a oni jim ve většině případů patřili a věděli co je konkurence a jak se zpívá že starého psa novým kouskům nenaučíš tak oni ani jinak prostě nemohli.
Tak nejdříve si namíchali koření. Ale sami a hezky skrytě. Směsi se prakticky nepoužívali a oni to nikdy neřekli. Když jsem se snažil se něco dozvědět, tak mně řekli že praxe a moje vlastní chuť mně to naučí. A hned nás poslali dělat jíšky. A zase jen máslové z dvojky másla, kilo stálo 24.- Kčs. Světlou a tmavou. Potom se dělávala lojová zásmažka a ta se používala na hovězinu a kdo jste to nikdy nejedl tak to byla opravdu velmi kvalitní. Ono maso chodilo nebourané a tak bylo z čeho to dělat. Potom se z vepřových kostí dělal výpek na šťávu. Výpek z kosti se dal na sporák, zaprášil mouko a vysmahlo se to krásně do hněda vlastně na tuk a přitom se z boků pekáče všechno krásně seškrabovalo. Potom se to trochu zalilo vodou a provařilo. potom propasírovalo a používal se tenhle výpek pod minutky a nebo po dochucení třeba jako vepřová šťáva. Rozhodně to nebylo žádné UHO. No a na stoličce vedle sporáku stál 50 litrový hrnec a v tom se stále táhl vývar. No pro dnešek asi dost a zítra si dáme másla. Krásnou dobrou noc.
Takže výpek z kostí byl to zázračné ochucovadlo? No prosím…. a já doteď žila v přesvědčení, že kosti jsou dobré jen na vyvařování. Tedy o vývaru z pečených kostí už tu i psáno bylo, ale zase to byl vývar. Občas si ponechám nějaké ty připečeninky, když je hned v konkretním jídle nezužitkuju, ale cíleně jsem nikdy nevyráběla.
lojovou zásmažku znám a v loji dělané hranolky, to je lahoda…
s tím taženým vývarem máte pravdu..na to vzpomínám a moje mamka také, vařila v Děčíně…
Krásný dobrý den všem na Bramboračce. A já když už jsem si tuhle rubriku vyprosil budu zase trousit moudra. Poslední můj takový slib byl, že dáme másla. Tak jsme si připravovali másla která se potom dávala na hotová jídla při servisu. Třeba spisovatel pan Askenazy si dával pstruha s česnekovým máslem.
Tak máslo česnekové – změklé máslo , jemně utřený česnek se solí to se vyšlehalo , naplnilo do zdobících sáčků, nastříkalo na pergamen a dalo zamrazit. Potom se vyndávalo podle potřeby a na hotový pokrm se jedno položilo a tím také to jídlo lehounce dochutilo.
Houbové máslo se dochucovalo sušenými houbami, které se namočili, nechali okapat a rozsekali se dost najemno, ale aby tam byli vidět kousky no aa postup stejný jen jiná špička na sáčku.
Bylinková másla tam se používala buď směs, nebo jednotlivé druhy jak který šéf měl na své receptury.
No stejné postupy se použili u paprikového, rajčatového to se dělalo z protlaku. To se prostě patřilo k servisu, protože u nás se vše dával na stříbro a u stolu se to překládalo před hostem a třeba flambovalo, nebo se vykosťovali pstruzi, dodělávali se palačinky, krájela se masa která se upravovala v celku prostě to byla krása a dokonalý servis a kontakt s hostem. Ale to je na moc dlouhé povídaní nebo psaní.
Másla si dělám pořád, jen si koupím střívka na klobásy a tam to nacpu a potom si jen odkrajuji tolik kolik potřebuji. Ale to nejdůležitější máslo bych málem nedal a bez něj se neobešla minutková kuchyně.
Moučné máslo – opět rozměklé máslo , hladká mouka a opět vyšlehat ale tady už se nedávalo mrazit a neporcovalo se jen se dalo do misky a do lednice a potom na minutplac. Když se dodělala minutka, tak se do výpeku dala lžička toho másla, ono to krásně zjemnilo chuť a navíc lehounce tu šťávičku zahustilo a udělalo to tu parádu. No a tak bych toho už dneska nechal a popřáli bychom Vám s mojí ženuškou krásný pohodový den a snad nebudu mít takovou přestávku.
Másla tu máme, ale to s moukou jsem neznala.
Viz 894.
Máslo s moukou tu párkrát prezentovala Jana59 a jestli mi paměť trochu slouží, nazývala to francouzskou kuličkou – ale můžu se mýlit. Občas používám.
Houbové máslo mne překvapilo, stejně jako to mrazení nastříkaných tvarů. Já mrazím válečky. 😎
tzo bys musela mít pak naskládané v krabičce, já někdy mrazím ve formičkách na led a kámoška klidně ve formičkách na cukroví..to jsou pak krásné tvary…miluju rajčatové máslo…
připomínáte mi šéfkuchaře, se kterým jsme se potkala na Labské boudě, vaříval i v Praze v Expu..Hrdlička se jmenoval..někdy se mi po něm zasteskne…
Páni, od Vás bych se, pane Josefe, tak ráda nechala pozvat ke stolu! A kdyby k tomu byla ještě ta obsluha, co bývala, to by bylo něco. A děkuji za povídání o másle. To moučné znám, ale použila jsem ho jen několikrát. Česnekové miluji, oblibuji i pažitkové. No a houbové neznám a třeba zkusím.
Tak zase pár vzpomínek na začátky. Omlouvám se,, že to co budu psát tak jak se to vyslovovalo a ne jak by to asi mělo být. Tak v v době kdy jsem začínal a to je dávná minulost bylo zvykem dělit v kuchyni kuchaře podle toho co dělali. Přípravu všech mas měli na starosti rotisieři, omáčky dělali sosieři, všechny přílohy bajlákáři . Maso chodilo do kuchyní v půlkách a nebo ve čtvrtkách a všechno se bouralo a připravovalo v kuchyni a v přípravnách. No a všichni měli nějaké poznatky z praxe a většinou se s tím moc nesvěřovali. Tak ti co dělali hovězí pečeně a vůbec pečeně měli 5stovky hřebíky. Když potřebovali aby se maso pěkně propeklo a nevysušilo, zapíchli do středu ten hřebík a on krásně vedl do středu teplo a propékal. Ti co dělali omáčky tak když se náhodou přichytla svíčková, tak se ve sporáku to ještě byly uhelné rozpálili pohrabáč a ponořili ho na chvíli do té omáčky a věčte nevěřte ono to vážně fungovalo. po mnoha letech připálil svíčkovou kolega na horách a volal co stí, tak jsem mu to poradil. Sice mě nazval velmi nelichotivě, ale protože měl plnou chatu lidí tak to udělal a zase volal a říkal člověče ono to funguje.
Tak a teď jen krátce něco co možná znáte ale
když vklepávám vejce, tak vždy každé nad extra miskou, kdyby byl pukavec, nezničím si všechno, když loupu česnek, dám stroužky na pár minut do teplé vody a jde to samo, pokud Vás nerozpláču já psaním tak ani cibule pokud jí dáte také krátce do vlažné vody. Šlupka se namočí, snadno se oloupe a tím jak jí jen lehce stáhnete, tak nepouští cibule tolik pálivosti a na chuti jí to nic neubere. No zase je toho moc tak dobrou noc.
Tak to jsem TAKY neznala – myslím s tou teplou vodou. O pohrabáči nemluvě, ale to je mi teď celkem nanic. Hřebík znám. Díky.
Šiš – to je krásnýho a moudrýho psaní…děkuju moc, to se čte samo..👍
O hřebíku vím, ten se píchal do zvěřiny, když se pekl velký flák masa. Teď vařím pro dva, tak nepoužívám. Nad pohrabáčem kroutím hlavou – on změnil tu připálenou chuť? Ale ten fígl s teplou vodou na česnek se mi teď bude hodit. Nevím, co to mám za česnek, v životě se mi to nestávalo, ale jde opravdu blbě sloupnout – slupka je tak přilnutá, že nejen že ji nevidím, ale ani pohmatem necítím. Prozradí se až po tepelné úpravě.
Jinak krásné povídání, jako vždy. Doufám, že i ten největší mistr kuchař svá moudra a poznatky předal vybrané osobě a nezmizelo vše v propadlišti dějin. 😎
Pane Josefe, četla bych Vás pořád. Představuji si tu noblesu při servisu jídel. Zažila jsem to parkrat, bohužel ne v Čechách. To se člověk u stolu hned narovná v zádech, pěkně pokrčí lokty a neopírá se o stůl a dává si sakra pozor, aby neudělal nějaké faux pas. Zkratka to učí krásném stolování. A když je k tomu výborné jídlo, je to zážitek. Děkuji za tak nádherné vzpomínání a moc prosím, nepřestavejte psát!
Moc děkuji všem a protože to nejhorší snad máme za sebou tak se pokusím nedávat velké přestávky. Díky moc a přejeme krásný den.
Teď budu machrovat. Před lety jsem pracovala jako účetní v hotelu, takže v kuchyni jsem byla často, takže provoz jsem poznala zblízka. Tenkrát si také ještě maso bourali sami. A hřebík kuchaři používali taky. Jen ten pohrabáč neznám.
Česnek i cibuli vrazím na deset vteřin do mikrovlnky a funguje to jako teplá voda a hlavně je to rychlejší.
Nicméně, pane Josefe, už se těším na další povídání a vychytávky. Je to jako napínavá četba románu na pokračování. Děkuji a přeji Vám i Vaší paní, ať vás to zdraví už přestane zlobit. Hezké podzimní dny přeji.