A jsou tu…
Dušičky – Památka zesnulých, In commemoratione omnium fidelium defunctorum, Día de los Muertos, Samhain, Halloween…
Je jedno, kterému dáváte přednost. Všechno je to původní Samhain a všechny stírají hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že se duše zesnulých v tento čas vracejí na zemský povrch, a živí mohou navštívit podsvětí.
Samhain – pohanský Nový rok, svátek ohně a očistných rituálů…
Když byla na začátku 1. stol. n. l. keltská území dobyta Římany, začaly se prolínat keltské a římské zvyky, a ke svátku Samhain se začal slavit i konec úrody. K symbolům Samhainu přibylo obilí a ovoce. Samhain se také často slavil v jabloňovém sadu.
Křesťanská církev se chtěla zbavit pohanských zvyků a pro období Samhainu vytvořila svátek Všech Svatých, All Hallows‘ Day, z toho vznikl pozdější Halloween. Ale, jak už to bývá, ani velká snaha vykořenit původní zvyky „novým“ náboženstvím, se nesetkala s úspěchem a lidé dále činili to, co jejich předci.
Dušičky jsou jedním z nejvýznamnějších svátků i u nás. 2. listopadu si připomínáme zesnulé příbuzné a blízké osoby. Mezi tradice patří návštěva hřbitova a ozdobení hrobů věnci, květinami a svíčkami.
Zvyk pokládat na hroby zemřelých řezané květiny ale pochází z období starého Říma. Římané, tak jako jiné národy, věřili v posmrtný život. Růže položená na hrobě představuje symbol obnovujícího se života. Keltové sázeli na hroby brčál, violku vonnou a oměj šalamounek. Na pohřebištích dominovaly borovice a červené tisy. Jako stromy nesmrtelnosti připomínaly, že život je věčný a duše nesmrtelná. Také zeravy jsou považovány za stromy nesmrtelnosti, větvičky používáme dodnes při pohřebních obřadech – vůně zeravu prý uklidňuje a zahání smutek. Zajděte tedy za svými blízkými a na dveře si pro jistotu pověste věneček z břečťanu a jeřabin.
Že nikdo nečekal téma dnešní Kvákárny, že ne???
Po pravdě – jsem ráda, žes připomenula. Teda vím, že jsou zítra, taky budeme objíždět hřbitovy, ale zapomněla jsem něco poslat, tak děkuju.
A je to moc krásnè připomenutí!!💜
Díky. Ty žáby mi tentokrát daly zabrat.
Zajímavý přístup ke svým mrtvým má komunita Torja, žijící na indonéském ostrově Sulawesi. Když někdo zemře, rodina jeho tělo nechává týdny a někdy i roky v domě (nebo v takzvaném tongkonanu, což je stavba určena speciálně pro mrtvé) před uložením do hrobu mumifikovat.
Každý rok v srpnu jsou pak mumifikované mrtvoly vytaženy z rakví a příbuzní jim dopřejí nové oblečení (a třeba i novou rakev), občas jim do úst vloží cigaretu a konverzují s nimi, ačkoli odpověď nečekají…
Pro nás asi poněkud morbidní představa, ale věřím, ze jsou duševně daleko vyrovnanější než my.
Mám k tomu vzpomínku od jedné své kamarádky. Měla babičku, měla ji moc ráda a byly zvyklé si spolu vždycky odpoledne dát kafe a cigárko. Babička odešla a po čase na kamarádku přišly nějaké starosti. Tak šla na hřbitov (venkovskej hřbitůvek mezi poli za vsí), sedla si na hrob, dala si cigárko a prosila babičku o radu. A nějakej důležitej strejc ji začal vyhazovat, že na hřbitově se nekouří. No, nekouří, no … na Vinohradech nebo Olšanech bych si to netroufla, ale v tomhůe případě… No, poslala ho do kšá! Že si přišla promluvit s babičkou a nikdo jí v tom nebude bránit. A že babička by si cigárko dala ráda taky.
Taky sedavam, jen promlouvam v duchu….
🙂
Jiný kraj jiný mrav.
V Tibetu se provozuje tzv.Nebeský pohřeb.Kvůli nedostatku stromů a tedy dřeva na spálení ostatků a kvůli skalnatému podloží a nemožnosti vykopání hrobů jsou ostatky nabídnuty supům.Díky nim se duše mohou vznést k nebeský výšinám.