Téma: barvičky
Tak schválně (pánů se to moc netýká) – jakou nejšílenější barvu jste měly někdy na hlavě?
Já jsem mnoho let nosila mahagon, ale nejšílenější byla třešňově červená, přebarvená přes zbytkový melír.
Jani, gratuluji, zasloužíš si to. 🥂
My měli záchod na dvoře, až do roku až do roku 1960, pak jsme se přestěhovali do novostavby. Nejhorší to…
Helo, určitě není potřeba se za cokoli omlouvat. Já a se mnou určitě všechny ostatní si ani neumíme představit, jakou…
Zasloužená petapadesátka.Gratuluju
To mi taky hodně vadí. Ta mrtvá ruka.
Jani,velká gratulace. A vzhůru do další tisícovky, desetitisícovky, pětapadesátitisícovky... Každá párkrát oslavíme pětatřicátiny a bude to dřív, než se nadějeme.…
Já se omlouvám, že zas pozdě. Věděla jsem, že se to blíží, ale podcenila jsem ukecanost. Ono to hodně poposkočilo…
Panečku, otevřu stránky a říkám si: týjo, pětapadesát tisíc příspěvků, to už je slušnej pokec. No nenapadlo by me, že…
Jani, velka gratulace. Krasne cislo.
To je numéro , taky to bylo první , co mě napadlo . A je ve správných rukou 🍀
Tak to je teda číslo! Je možné, že jsme tak ukecané? Jani, hezky ses trefila, blahopřeju!
"Dobrý den" s úsměvem má opravdu sílu. S pokladními v obchodě se snažíme dle okolností i o nějaký žertík, aby…
To je bezva článek
Nejradeji mam pozdrav s usmevem. Usmevy mam moc rada. Nejkrasnejsi jsem videla na Sri Lance. Chudi, ale velmi stastni lide…
Komu vykám, toho zdravím "Dobrý den!", komu tykám, se většinou pozdrav odbyde vodáckým "Ahoj". Ale když jsme od sebe tak…
Já měla svoje blond, pak jsem chtěla ještě světlejší – dlouho jsem odbarvovala, až mi začaly tmavnout. Tak přeliv – barva spadaného listí – ta byla moc hezká – jednou se kadeřnice netrefila, byl z toho mahagon. Jak to viděla, vyvalila na mně oči a konejšivě prohlásila – ale barva je to hezká.. přidalo mi to tak dvacet let. Doma kysličník…. Teď mám svoje – myší, sem tam přírodní „melír“. Dlouho jsem toužila aspoň jeden den mít modré vlasy, ale opravdu modré.. no nic😓
Jsem konzerva, jednu dobu jsem nosila vlasy zrzavé jak veverka, ale to byla tak jeden rok. Jinak jsem byla oříšek a teď na důchod jsem to vzdala, páč mi to vždycky vybledlo na blond a už mě přestalo bavit to pořád dobarvovat. Tak jsem na přírodno taknějak nicneříkajícně hnědo a už jsem napočítala asi deset stříbrných nitek. Třeba z toho bude za čas přírodní melír. Nicméně to mé okolí známých nechce strávit, ale já se nedám! Je to pohoda a navíc se mi vlasy hodně zlepšily.
Zato můj syn v gymnaziálním věku hodně experimentoval. Jednou vypadal pruhovaně jak divoké selátko, podruhé měl zlaté puntíky na tmavě hnědém podkladu, poté zářil rudě a došlo i na velkého černého pavouka skoro přes celou hlavu na zářivě žlutém podkladu. Musím říct, že to vypadalo skvěle. Spolužák, který mu to všechno tvořil, má výtvarný talent. Jenom já jsem chodila „na kobereček“ k jeho třídnímu, kterému se to sice líbilo (byl mladý a skvělý), ale dalším učitelům už ne. Tak se musel učit o to víc, aby se po něm nemohli vozit. Ustáli jsme to.
Tak já jsem zatím barvu nikdy nepoužila a jak se znám tak asi ani nepoužiju. Ale to neznamená, že se mi to nelíbí. Jen si to prostě na sobě neumím představit. U nás na vesnici je paní, která má jemně modrý nádech vlasů a moc ji to sluší. Prostě takové šedé s jemným nádechem bleděmodré. Moje tmavovlasá maminka, vždycky když táta řekl že si do paneláku pořídí psa, řekla ze tím pádem se ona odbarví na blond. Psa si pak koupil brácha a taťka svědomitě pomáhal venčit a maminka zůstala přírodní až do svého odchodu, i když už v tu dobu byla hodně šedivá. Ale slušelo jí to.
Myslím si, že jsem to měla úplně stejně jako Helen . Nejhorší barvy byly při “předělávání” na blondýnku . Protože odrůsty začaly hooodně vadit . Strašně rychle mi rostou vlasy , neustále je mám na ramena . No to byly kolóry , např. oranžová ( naštěstí jen asi týden ) – protože z červené to fakt jde blbě.
Teď už jsem tak 7’let tedy blond a žlutá mi leze na nervy . I jsem poprosila minule , aby mi moje milovaná Kadeřnice barvu tzv. Zestudenila. Hodila mi tam nějakou modrou, že z toho bude nakonec studená blond .
Je to vášnivá kuřačka , ke konci se venku na cigaretce rozpovidala při hovoru mobilem a když se vrátila , koukla na mě – to bude možná modré 🤣🤣🤣. No , já bych to klidně přežila , ale nakonec jsem odcházela opravdu se studenou blond tak do šeda a jsem moc spokojená. Na přírodní šediny ještě nemám odvahu a obdivuji , kdo tu odvahu máte 🥰🤗
Já jsem v dětství toužila po tom, že se jednou nechám odbarvit na blond. To mě za čas přešlo a zamilovala jsem se do henny, kterou si barvila vlasy maminka mé kamarádky a byla moc krásná. Pak jsem se nějak smířila se svojí hnědou hřívou. Jedinkrát jsem si dala udělat trvalou, nechat vlasy hezky do drobných kudrlinek, a protože jsem je měla polodlouhé, měla jsem hlavu jak Whoopi Goldbergová. Ale bylo to docela hezké, pohodlné a hlavně bezúdržbové. Teď už mi kštice prokvétá šedinami a docela s nimi kamarádím a o barvení neuvažuju. Co naplat, už jsem oslavila pětatřicetiny… 🙂
Já byla světlá zrzka – ne ta ohnivě měděná – spíš zlatá.Od malička dlouhé dlouhatanské vlasy.V létě vyšíslé do krásného melíru.Pihatá.Ve škole na mě kluci pokřikovali zrzi zrzi co tě mrzí ta zrzavá palice ta tě mrzí nejvíce.Brečela jsem.No znáte to jak máte něco jiného než ostatní je zle.
Jednou jsem stala u pultu v drogerii a pani vedle mě chtěla barvu na vlasy a řekla že by chtěla takovou co mám já.Ja prohlásila že ta je moje a byla jsem ve svých dvanácti pyšná.
Nikdy jsem po změně netoužila.
V zimě barva medu v létě zářivá zlatá.
Šediny nenápadné.Od narození dětí jsem začala vlasy zkracovat.Teď nosím krátké.
Až nedávno jsem dostala jako prekvapení“proměnu“. Sjednotil mi barvu a přidali pár fialových praminků.
A moc Ti to sluší👍
Já jsem byla celý život tmavovlasá. Někdy v roce 86 jsem si udělala melír a tehdy se začala prodávat modrá a růžová pěnová tužidla. Takže jsem si na každý světlý pramínek naplácala buď růžovou nebo modrou barvu. Vypadalo to hodně zajímavě, protože to nikdo jiný neměl. A asi před 3 lety mi kadeřník navrhl zesvětlit barvu, protože říkal, že čím je žena starší, měla by mít světlejší vlasy. Je pravda, že když mi udělá na zimu tmavší barvu, už se v tom necítím dobře. Takže přes léto světlovlasá, téměř blondýna. A pod tím vším samozřejmě šedivá.
Když jsem byla malá, měla jsem velmi světlé blond vlasy. A moc jsem si přála mít tmavé vlasy. Skoro černé. Pochopitelně jsem to v dospělosti párkrát zkusila.
Mimořádně mi to nesluší. Konstatování manžela a známých. Nicméně měla jsem období, kdy jsem to aspoň jednou do roka musela obarvit na hodně tmavě hnědou. Manžel byl ze mne zoufalý. Už to nedělám.
I mě to potkalo. Jako malá jsem byla úplně blonďatá. Skoro platinová. V pubertě jsem dotmavla do skoro do kaštanu a barva dostala trošku myší nádech po narození prvních dětí. Po třicítce jsem tak dvakrát ročně použila henu. Takovou, jaká zrovna byla – hnědá, lehce nazrzlá. Většinou nikdo nezaregistroval, že jsem s hlavou něco provedla. Když můj brácha pořádal mejdan ke svým třicetinám, proběhly tam, mimo jiné i postřižiny místního chlapce, který měl krásné, dlouhé a zlaté vlasy. Brácha ho vzal břitvou až na kůži. A když z něj sdíral zlaté lokny a kluk se nám měnil před očima ve skinheada, bratr se na mě obrátil: „Vidíš, Bóje, to ty si nikdy na hlavě nic neuděláš!“ Na to já jsem řekla, že se může vsadit, že si klidně nechám udělat kudrnky a hlavu na červeno. Chyba. Švagrová mě chytla za slovo, naložila do auta a v půl jedné v noci jsme o tři vesnice dál budily místní lazebnici s tím, že jdu na trvalou a barvu. Doufala jsem, že nás požene klackem ze dvora, ale neee. Ona otevřela svůj podniček a pustila se do mě. Smrdělo to, štípalo to, vůbec se mi ta procedura nelíbila… V půl čtvrté jsme dorazily zpět. Všichni už spali, zalehla jsem do spacáku na zem mezi ostatní a usnula. Vzbudil mě pláč mých dětí, které hledaly maminku. „Co děláte, vždyť leží tam, co včera!“ vyblafla na ně jejich nevyspalá tetička. „No, právě že ne. Leží tam ňáká cizí pani s hnusnou kudrlinkovou rudou hlavou!“ A měly pravdu. Když jsem se vyštrachala a šla si vyčistit zuby, koukala ze zrcadla nějaká divná ženská a opičila se po mně. No, zuby jsem vzala šmahem a umyla si hlavu. Nepomohlo. Ten den jsem to zkusila ještě třikrát. Nic. Byl konec června, za dva dny jsem rozdávala vysvědčení a škola se bavila. Moje třída se řehtala, sborovna praskala smíchy a i ti, kdo mě znali jen od vidění měli ze mě šoufky. Takže to bylo poprvé a naposledy.
Pak kolem čtyřicítky jsem si nechala vždycky při stříhání jeden dlouhý ocásek a ten mi kadeřnice udělala jasně modrý. To mi vyhovovalo a vlastně to mám i nadále v plánu, jen se to furt nějak odkládá.
Už asi deset let si barvím hlavu rybím tukem. když mám pocit, že mi už moc myšovatí barva a začínám šednout, koupím rybí tuk, pravidelně ho pojídám a během pár týdnů se barva vrátí…
Ta žabka má taky zajímavou barvu – divné mimikry.
Vnouček v létě v kempu objevil žabičku. Maličkou cca 3 cm, světle hnědou. Byl moc rád, že mu rodiče dovolili mít doma živé zvířátko. Je v nízké skleněné doze, má tam hlínu, nějaký mech a kůru, vodu… Ztmavla tak, že je problém ji rozeznat, pokud se nepohne – ale je hodně mrštná, je to mžik a schová se.
jako puberťák za socíku,jsem si odbarvil aofinu kysličníkem a projela barvou spadlého listí..prošlo to ve škole, dom amoc ne..pak bylo melírovací období,to matka zvládala, al ekdyž jsem po rozvodu ve 30 letech přišla s rudou září nad Kladnem, to mne málem zabila..domů k nim jsem směla jen s šátkem na hlavě..v práci se to líbilo..ohlas to mělo i mezi living history – začal pohádkový úsek o divožence 😀 , takže vlasy šly pod čepec a okolo hlavy konopné copy zakoupené v Železářství, někdo s tím omotával trubky jako těsnící vložnou,já holt zase něco jiného..
teď to střídám, v létě studená čokoláda-pralinka, na podzim burgundská červená a na zimu,zlatá čokoláda…ta půjde na vlasy teď ve středu….