Světový den pozdravů

Původ pozdravu je nejistý. Lidský pozdrav patrně odpovídá usmiřovacím gestům společensky žijících živočichů.

Předpokládá se,  že prvním neuvědomělým pozdravem mohl být stisk horních končetin dvou australopitéků, protože etologům  se podařilo zdokumentovat nejrůznější posunky. Pokojné gesto spočívající v napřažení prázdné dlaně kontrastuje s výhrůžnými gesty, jako je třeba ruka sevřená v pěst nebo vyceněné zuby.

Každá světová kultura si vytvořila vlastní způsob pozdravu. Setkají-li se například v Japonsku dva muži na ulici, rozepnou kabáty a pak sejmou klobouky.  I to je pozůstatek z dob, kdy tak dokazovali, že nejsou ozbrojeni.

Pozdravy jsou různé a zejména při setkání s příslušníky jiných kultur může pozdrav překlenout vzdálenost nebo naopak zapůsobit špatným dojmem a přitom si zdravící osoba ani neuvědomí, proč. Při pozdravu hraje důležitou roli i vzdálenost. V některých oblastech světa stojí při něm lidé blíž nebo dál od sebe a jiná vzdálenost, na kterou nejsou zvyklí, u nich může vyvolat zápornou reakci.

Nejběžnějším světovým pozdravem je podání ruky, které ale v době pandemie trochu vzalo za své.  Podání ruky lze nahradit:
Zamáváním –  dělali jste to naposled ve školce a přestali jste někdy kolem druhé třídy základky, protože jste si připadali jako idioti. A budete si připadat i teď. Ale co? Zamávání otevřenou dlaní navíc plní i původní smysl, který podání ruky mělo údajně už v době, když v antickém Řecku jako pozdrav vzniklo. Totiž ukázat, že nemáte v ruce zbraň.
Úsměvem – úsměv je možná tím nejlepším, co máme v arzenálu neverbálních pozdravů k dispozici. Je nositelem pozitivní energie a existují studie, že usmívající lidé se nám zdají půvabnější a sympatičtější.
Ťuknutím si pěstmi – neboli fist bump je cool!  Za „vynálezce“ je někdy prohlašován slavný hráč sedmdesátých let Fred Carter. Ale mnozí tvrdí, že byl k vidění ještě mnohem dřív.
Shakou – pozdrav, který má kořeny na Havaji a znamená „všechno v pohodě“.  Spočívá v tom, že malíček a palec necháte natažený, zatímco ostatní tři prsty sevřete. Jen to nesmíte poplést, protože když místo palce necháte narovnaný ukazovák, tak v některých zemích dostanete pěstí do nosu. Například v Itálii.
Spockem –  milovníci seriálu Star Trek vědí, pro ostatní asi tenhle pozdrav stejně nebude mít kouzlo. Navíc ho ne každý zvládne. Dělá se otevřenou dlaní tak, že z ukazováku a prostředníku na jedné straně a z prsteníku a malíku na druhé straně vytvoříte písmeno V. Znamená to: „Žij dlouho a blaze.“
Kopnutím  se navzájem – rozšířilo se za pandemie jako „wuchanský pozdrav“. Jemné kopnutí špičkami bot o sebe by mohlo být důstojnou náhradou potřásání rukou. Má v sobě razanci a důstojnost a je stoprocentně hygienické. Tedy pokud nemáte sandály nebo žabky a protějšek martensky.
Ťukntím loktem – ťuknutí předloktím působí důstojně a energicky, obzvlášť máte-li plné ruce.
A nebo prostě pozdravte, a hotovo. Co je špatného na tom říct „Dobrý den!“ a nechat zbytek těla na pokoji?

शुभ दिनं

Zdroj: Wikipedie, Seznam

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 komentářů: Světový den pozdravů

  1. Haderach Kwisatz napsal:

    Přiznávám – Spocka dám bez problémů, na shace si polámu prsty.

  2. jarybarka napsal:

    Ahoj Bramboračko.
    Všem pěkný den.

  3. bozena.fialova napsal:

    Komu vykám, toho zdravím „Dobrý den!“, komu tykám, se většinou pozdrav odbyde vodáckým „Ahoj“. Ale když jsme od sebe tak daleko, že bychom na sebe řvali jak tygr Šér Chán, odbydeme to zamáváním. K dokonalosti jsme mávání dovedli se sousedem, trochu hodně nedoslýchavým, se kterým na sebe máváme oběma rukama, i kdybychom v jedné zrovna drželi třeba motyčku a přátelsky se na sebe zubíme. 🙂 Zdravit shakou nebo spockem by mi nedělalo potíže (vyzkoušeno), jen se třením nosů jako Eskymáci bych měla asi nepřekonatelný problém. 🙂

  4. Francizska napsal:

    Nejradeji mam pozdrav s usmevem. Usmevy mam moc rada. Nejkrasnejsi jsem videla na Sri Lance. Chudi, ale velmi stastni lide rozdavaji krasne usmevy. V pameti mam I usmev jedne pani na, pardon, verejnem wc v Petre v Jordansku. Musela byt moc chuda, male dite ji spalo na dece na zemi a ona tam pracovala, aby si vydelala nejake penize. Usmala jsem se na ni a ten vdecny usmev, ktery mi vratila, nemuzu popsat. Asi jsem byla prvni, kdo v ni videl cloveka a ne soucast zarizeni.
    Obecne mam problem s osobou, ktera pri pozdravu poda ruku ve stylu lekla ryba. To se musim hodne prekonat.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..