Světový den toalet

Historie toalet se píše už 4 000 let. Nejstarší záchodky byly spojeny mezi sebou jednoduchou strouhou přikrytou cihlami, která představovala účinnou kanalizaci. Takto civilizovaně si ulevovali lidé ve starověkém Egyptě, Římě, Řecku i Indii.

Toalety bývaly součástí lázní, byly pro všechny společné a jelikož nebyly oddělené stěnami, sloužily také jako společenské místo. Lidé zde uzavírali obchody, řešili politiku i jen volně diskutovali. Bohužel v krajích české kotliny jsme měli mnoho set let zpoždění.

Středověká realita,  zahrnující i úkony běžné hygieny, byla dobou temna. Neexistující kanalizace a omezené zdroje pitné vody to středověké společnosti zrovna neusnadňovaly. Odvod splašků do podzemí nebo pravidelné koupele, to tehdy byla jen fantazie. Zdi hradů byly opatřeny tzv. prevéty, tedy kamennými či dřevěnými arkýři s otvorem směrem dolů. Tento typ záchodů neobsahoval žádný splachovací mechanismus. Nebyl totiž potřeba, o vše se postarala samotná gravitace. V podstatě šlo o suchý záchod, přičemž exkrementy se shromažďovaly v hradním příkopě či u paty paláce. Útočníci, kteří se do hradu dobývali přesně těmito místy, to tedy neměli úplně jednoduché. Prostí lidé to měli mnohem komplikovanější. Vykonávat potřebu se chodilo na hnojiště, za mez, do lesa a podobně. Asi jediným pokusem o změnu k lepšímu byl v roce 820 jednoduchý záchod s názvem Necessaria (v překladu Nutné věci), který pro své studenty postavil opat Gozpert ve švábském městě Svatý Havel. Na dlouho se ale neujal.

V Normandii roku 1519 vzniklo nařízení o povinnosti napojení nových domů na kanalizaci. Konečně tedy přichází pokrok. V roce 1597 Angličan John Harrington vynalezl pro královnu Alžbětu I. moderní splachovací záchod a o necelých 200 let později k němu Alexander Cummings přidal i technologii, kterou dnes známe pod názvem sifon. Zamezil tak průniku zápachu z kanalizace do interiéru domu. Ve většině měst ale byla situace stále neutěšená. A ačkoli se to zdá nepochopitelné, v 17. století se hygienické podmínky znovu zhoršily. Lidé se báli moru a mysleli si, že nánosy špíny zabrání vniknutí této zhoubné bakterie do těla. Proto se od vody drželi dál. Po vykonání potřeby si opláchli jen konečky prstů. Běžně se močilo za sochy či jinde v interiérech zámku, ti kultivovanější používali nočníky.

Opravdu velké změny přišly až ve druhé polovině 19. století, kdy se v Evropě systematicky začaly budovat obecní kanalizace a také veřejné záchody. Avšak ještě v 70. letech 20. století bylo běžné, že záchod na pavlači bytového domu sdílelo i 20 a více lidí. A suchý záchod u babiček na venkově si pravděpodobně pamatuje řada z nás. Nyní ale máme k dispozici komfort, o kterém se v minulosti nesnilo ani těm nejmocnějším císařům a králům. Vedla k němu dlouhá cesta a stejně tak tomu bylo i se zařízením celé koupelny.

Zdroj: Sanitino