Bramboračka

Historie toalet se píše už 4 000 let. Nejstarší záchodky byly spojeny mezi sebou jednoduchou strouhou přikrytou cihlami, která představovala účinnou kanalizaci. Takto civilizovaně si ulevovali lidé ve starověkém Egyptě, Římě, Řecku i Indii.

Toalety bývaly součástí lázní, byly pro všechny společné a jelikož nebyly oddělené stěnami, sloužily také jako společenské místo. Lidé zde uzavírali obchody, řešili politiku i jen volně diskutovali. Bohužel v krajích české kotliny jsme měli mnoho set let zpoždění.

Středověká realita,  zahrnující i úkony běžné hygieny, byla dobou temna. Neexistující kanalizace a omezené zdroje pitné vody to středověké společnosti zrovna neusnadňovaly. Odvod splašků do podzemí nebo pravidelné koupele, to tehdy byla jen fantazie. Zdi hradů byly opatřeny tzv. prevéty, tedy kamennými či dřevěnými arkýři s otvorem směrem dolů. Tento typ záchodů neobsahoval žádný splachovací mechanismus. Nebyl totiž potřeba, o vše se postarala samotná gravitace. V podstatě šlo o suchý záchod, přičemž exkrementy se shromažďovaly v hradním příkopě či u paty paláce. Útočníci, kteří se do hradu dobývali přesně těmito místy, to tedy neměli úplně jednoduché. Prostí lidé to měli mnohem komplikovanější. Vykonávat potřebu se chodilo na hnojiště, za mez, do lesa a podobně. Asi jediným pokusem o změnu k lepšímu byl v roce 820 jednoduchý záchod s názvem Necessaria (v překladu Nutné věci), který pro své studenty postavil opat Gozpert ve švábském městě Svatý Havel. Na dlouho se ale neujal.

V Normandii roku 1519 vzniklo nařízení o povinnosti napojení nových domů na kanalizaci. Konečně tedy přichází pokrok. V roce 1597 Angličan John Harrington vynalezl pro královnu Alžbětu I. moderní splachovací záchod a o necelých 200 let později k němu Alexander Cummings přidal i technologii, kterou dnes známe pod názvem sifon. Zamezil tak průniku zápachu z kanalizace do interiéru domu. Ve většině měst ale byla situace stále neutěšená. A ačkoli se to zdá nepochopitelné, v 17. století se hygienické podmínky znovu zhoršily. Lidé se báli moru a mysleli si, že nánosy špíny zabrání vniknutí této zhoubné bakterie do těla. Proto se od vody drželi dál. Po vykonání potřeby si opláchli jen konečky prstů. Běžně se močilo za sochy či jinde v interiérech zámku, ti kultivovanější používali nočníky.

Opravdu velké změny přišly až ve druhé polovině 19. století, kdy se v Evropě systematicky začaly budovat obecní kanalizace a také veřejné záchody. Avšak ještě v 70. letech 20. století bylo běžné, že záchod na pavlači bytového domu sdílelo i 20 a více lidí. A suchý záchod u babiček na venkově si pravděpodobně pamatuje řada z nás. Nyní ale máme k dispozici komfort, o kterém se v minulosti nesnilo ani těm nejmocnějším císařům a králům. Vedla k němu dlouhá cesta a stejně tak tomu bylo i se zařízením celé koupelny.

Zdroj: Sanitino

„Tak jsem do toho šla… Zkusila jsem z půlky klasiku v páře a druhá půlka upečená. Moc jsme si pochutnali. Kůrčička mírně křupavá a k omáčce nejlepší. Všem doporučuji.“

A hádejte kdo? Samozřejmě bleskovka a.rena!

a.rena aspiruje na titul „Blesk roku“.

Upečeno se sádlem, s pohankovou moukou a v těstě slunečnicová semínka. Udělala jsem 8 bulek, před pečením postříkala vodou a pekla 30 minut na 190°. Ta pohanka udělá skvělou chuť, moc jsme si pochutnali. Takže příště znovu, variací je hodně.

420 g hladké mouky (autorka dává 390 g pšeničné a 30 g špaldy nebo pohankové)
220 ml vlažné vody
45 g sádla
1 KL cukru ne vrchovatá
1,5 KL soli
20 g droždí (asi polovina kostičky)
1 PL slunečnicových semínek

Ze všeho vymícháme  hladké  těsto. Necháme kynout asi 1 hodinu.
Pak vyndáme z mísy a vypracujeme 2 bagety nebo 6 bulek. Na plechu necháme kynout dalších asi 30 minut. Pak potřeme rozšlehaným vajíčkem a posypeme semínky sezamu nebo lněnými nebo kmínem …
Ve vyhřáté troubě pečeme na 190° asi 25 minut.
Bagety mají asi 25 cm.

Poslala Jarybarka: „V původním receptu je olej. Já dala sádlo a bagety vydrží měkké i druhý den.“

Rýže patří mezi nejstarší kulturní rostliny světa a z hlediska výživy člověka k nejdůležitějším obilninám.  Je základní potravinou téměř poloviny lidstva na zeměkouli a vlastně se neví, odkud přišla. Některé zdroje uvádějí, že  už 4 000 let před naším letopočtem ji pěstovali na území dnešního Thajska a odtud se rozšířila do Číny a dál po celé Asii. Jiné zdroje uvádí, že domestikovaná rýže pochází z povodí Perlové řeky v Číně z doby před 13 500 až 8 200 lety a jiné zase, že pochází z Austrálie.

Tak či onak – dnes se na světě pěstuje  okolo 10 000 druhů rýže seté.
Ty nejznámější jsou:

• přírodní / natural (hnědá) – obilky světle hnědé barvy
• bílá – s obilkami, jež mohou být dlouhozrnné nebo krátkozrnné
• arborio – kulatozrnná rýže, vhodná do italského rizota
• basmati – používá se v indické kuchyni
• jasmínová– voňavá, používá se v čínské kuchyni
• lepkavá černá, lepkavá bílá – používá se do nákypů, součást kuchyně dálného východu
• rudý rýže (Himálaj, Bhútán)
  Ještě se používají názvy „divoká rýže“, „planá rýže“ nebo „indiánská rýže“ – většinou pro semena severoamerické vodní trávy rodu ovsucha, která není pravá rýže.

Ale poučení o rýži není smyslem dnešní Kvákárny. Pan Josef nám napsal, jak vaří rýži. A jak ji vaříte vy?