kuřecí porce
brambory (nové)
olej
koření podle chuti
1 šlehačka
100 g strouhaného sýra (Eidam ap.)
sůl
Hlávkový salát jako příloha.
Porce kuřete omyjeme, osolíme a necháme chvilku odležet.
Nové brambory umyjeme a i se slupkou nakrájíme na malé kousky. Přidáme oblíbené koření, promícháme s olejem a do připraveného pekáče nasypeme polovinu brambor.
Na ně narovnáme porce kuřete, zasypeme druhou polovinou brambor a dáme asi na 1 hodinu péct. Když jsou brambory měkké a maso upečené, nastrouháme sýr, smícháme se šlehačkou a směsí pokryjeme povrch brambor. Vrátíme do trouby a ještě asi 10 minut dopékáme.
Příloha: Hlávkový salát s octovou zálivkou.
Autorka receptu: Jana Macůrková
Jestli budeš, Jani , ještě chvíli vytahovat oblíbené rodinné recepty , tak za chvíli nemáme co veset ?. Ty jsi fakt neskutečna kuchatka , překonala by té snad jen moje maminka, které jsem to ani nestačila rict?* Pořad děti přednost před babičkou , až tady babinka ze dne na den nebyla ( a tak mladá 73 let )
No vidíš a mne učil vařit maminčin švagr – tedy můj stýc. Maminka byla skoro dva roky po nemocnicích (psychiatrie) a táta se o mne neměl čas starat. Tak se mne na tu dobu ujal strýc s tetou, strejd Išek (František) a teta Hrošek (kvůli váze). Strejda byl v invalidním důchodu a vedl tetě domácnost a já tedy s ním.
Mne učil tatínek. Maminku také. Rád vyprávěl historku, že když prvně maminka vařila oběd, tak on si polehával na gauči a slyšel z kuchyně takové jakoby sypké harašení. Tak se potěšil, že bude hrách nebo čočka a radostně zvolal: „Jak ten hrách připravuješ Mařenko?“ A v odpověď mu zaznělo: „To není hrách, to jsou kostičky knedlíků, budou s vajíčkem!“ Tak prý se vymrštil a od této doby se začal starat o svůj majestát tím, že vysvětloval, ukazoval……. prostě vařil! Nutno podotknout, že kuchařku si vychoval excelentní.
Krom toho byl velemistr ve zpracování jakýchkoliv zbytků jídel. Jak jsme prázdniny spolu trávili na chalupě, tak maminka dojížděla 1x za 2 týdny autobusem. Navařila napekla, my jeli tak 2x do vsi nakoupit (spíš šli, autobus tam tehdy ještě nejezdil) a halt se muselo nějak vše zpracovat. Uměl to dokonale. Ani já jsem později nic nevyhodila, protože jsem byla vzorná žačka a kolikrát můj ex ani netušil, co vlastně jí, ale vždycky si to chválil.
Já od doby, kdy vařil tatínek nejím segedínský guláš – vařil systémem kilo masa, kilo zelí a pak už jenom týden kupoval knedlíky…..
To jste mi připomněla mého tátu,který vařit neuměl.Ale bylo před vánocemi,maminka v nemocnici,jal se dělat vánočku.Dodneška vidím ,a je to padesát let,jak měl těsto na prstech a volal o pomoc.Pak jsme to nějak dodělali.Ach jo,tak bych se někdy ráda vrátila do dětství………….
Náš táta dělal na dráze a tak když měl volno, vařil on. Uměl i zadělat, vzpomínám na jeho kynuté žemličky, posypané mákem. Bylo jich kolik plechů k tomu polévka a byl oběd. Maso jsme v týdnu měli minimálně. Udělal mamince i dort k narozeninám. Já jsem vařila o prázdninách snad od třetí třídy. Když se mě něco nepovedlo, tak maminka řekla , zítra to uvaříš znova. Co já se u toho nabrečela, že řekla trochu soli a já nevím kolik to je. Snad každý den jsem ji běhala volat do obchodu (Jednota), jakže to bylo a kolik toho tam mám dát.
Můj otec neuměl vařit, máti jednou onemocněla a musel uvařit on. Měli jsme tehdy špenát, nevím proč, máti ho nikdy nekupovala, ale asi mu to poradila. Byly jsme děti a zrovna přijely kolotoče, na které jsme moc chtěly jít. Ten špenát jsme fakt nebyly schopné sníst. Otec nakonec prohlásil, že ten, kdo ho sní, dostane peníze na kolotoč. Ani to nás nepřesvědčilo. Kolotoče nebyly, ten špenát jsme fakt nedaly, než ho jíst, to raději nic . A to jsme byly 3 děti a nikdo z nás to nezvládl. Otec se později naučil vařit a je výborný kuchař, nevím o ničem, co by v kuchyni nezvládnul, dokonce i dorty dělal.
Byla jsem v nemocnici a bývalý manzel měl za úkol uvařit dětem sve první jídlo vůbec. Napsala jsem mu podrobný návod na buřtgulas ze slovenského toceneho salamu, velice to oblíbeného totalitního salamu. To mi připadalo, ze by to mohl zvládnout. Uvařil toho prý ten největší hrnec a pozval i děti od sousedů, děti si tuto dobrotu nemohly vynachválit!!! Asi to bylo nějakým způsobem dobre, ale co čert nechtěl, zapomněl tam dat ten salám!! Což nechápu už jen proto, ze jej chvíli opekam, aby pustil stavu. Dnes prý vaří jako Rettigova, naučil se po rozvodu vařit :-))
Když jsem odcházela s tou nejmladší do porodnice, tak dostal manžel za úkol těm dvěma starším uvařit rajskou omáčku. To bylo v úterý. V sobotu přijeli moji rodiče a babička hned ve dveřích hlásila – dětičky, vezu krásné hovězí, bude rajská – a dětičkám vhrkly slzičky do očí, Babičko, prosím tě , ne my už ji žerem od úterý – no prostě táta 3x zahušťova a 3x ředil….
Tak jsem se už dlouho nezasmála………
No, j, to je ta škodolibost, ale děti to viděly trochu jinak a asi 5 let nějak nemusely rajskou…
To není škodolibost,ale představivost,nádhera….
To jsi mi připomněla, jak se musel manžel naučit vařit. V těhotenství s druhým dítětem jsem měla dost velké komplikace a dlouho jsem musela ležet v nemocnici na udržování. Manžel se musel postarat o staršího syna. Ráno do jeslí, potom odjel do práce, odpoledne ho vyzvednul z jeslí, odvedl ke tchyni, jel do práce, večer si ho vyzvednul a šli domů. Bohužel mu jeho matka nikdy nic nenabídla k jídlu, a proto se musel postarat o večeře. Synovi bylo 2,5 roku. Když už měsíc jedli špagety s kečupem ,tak se mne jednou zeptal, jak se vaří kulajda. Postup jsem mu řekla, a protože vím, že do hodně polévek si přidává ještě více octa a tušila jsem, že potom polévku ochucenou náležitou dávkou octa bude vařit jak zběsilou, upozornila jsem ho, že to srazí. No nedal na mne, prohlásil, že tomu nerozumím a že to ještě důkladně povaří. Na příští návštěvě jsem se ho zeptala, jak dopadla ta polévka. Odpověď byla – no, srazila se mi a to důkladně. Dnes už vaří dobře, sice přesně dle receptů – nic od oka, ale zvládá vše. Jo a do té porodnice mi pořád nosil rybí salát a kefír. Já to mám sice ráda, ale tehdy už mi to lezlo krkem a nemusím to dohromady. Rohlík s rybím salátem a zapíjet to kefírem . . . . . A ty těstoviny s kečupem – to je první vzpomínka syna z dětství – nedivím se když to jedli přes měsíc den co den.
Mně zase v mládí strašně dlouho trvalo, zapamatovat si, že do kynutého těsta na buchty se dává tuk a do těsta na kynuté knedle, které se vaří se tuk nedává. Co jsem se natelefonovala mamince, jak to je. Vždycky jsem si myslela, že už to jistě vím, že si to nepotřebuji napsat a nenapsala. Telefon jsme tehdy ještě neměli, chodila jsem kus na vrátnici tady do papíren. Vrátný už mě znal a vždy se ptal, tak co, budou knedle, nebo buchty. Manželovi jsem řekla, že budou kynuté knedle a byly pečené buchty. Některé vzpomínky jsou pěkné a některé zase ne. No , hlavně, že už si to pamatuji.
Já měla podobný problém – do kterých knedlí se dává vejce celé a kam jenom žloutek. A rozhodně mi nepomohlo, když jeden rok byla tak špatná mouka (hrozně málo lepku) že i do těch knedlí, kam se dával jenom žloutek, jsem dávala najednou vejce celé, aby to vůbec drželo pohromadě.