500 g kobzole
4 lyžki hladke muky
2 vajca
1 špetka soli
1 špetka pepřa
1 snítka čerstve majoranky
2 uvařene kobzole
250 g svojskeho tvaroha
1 mala cibula
1 snítka čerstveho tymiana
2 lyžki sadla
2 stružky česneka
1 hrst špeka na kostečky
špetka soli, pepř na dochuceni naplně
1 l kyšky
Kobzole na placek najemno nastružemy, k temu přidamy čtyry lyžki hladke muky, zamišamy dva vajca a osolimy, opepřimy a očesnekujemy rozmačkanym česnekem. Do teho přidamy čerstvu majoranku. Smažimy na dvuch lyžkach rozpuščeneho sadla. Uvařene kobzole na naplň rozmačkamy, zamišamy s najemno nakrajenu cibulu, přidamy tvaroh a vymišamy s trochu pepřa a soli. Upečeny placek folujemy naplňu a přehněmy. Polivamy špekem nakrajenym na kostečky, uškvařenym se snitku tymijanu.
Pozn: podavamy s kyškou.
Jo, jo, i tohle se dá najít v nejrůznějších krajových kuchařkách…. text ponechám bez úpravy
Vyzkoušela Jana Macůrková
Nedalo mi to, než tuhle dobrotu vytvořit (je to kupodivu hodně jedlé a hodně syté) A nedalo mi, nž to opsat doslovně (opravila jsem jen dvě chyby tak, aby to bylo v úplném kontextu). Snad vás to pobaví, stejně jako mě a nezabijete mě.
Takovej bramborovoplackovej hybrid. 😉
Ale jak jsi jistě pochopila, tady vůbec nešlo o to, co to je, ale jak kouzelně je to napsaný.
Jasan.
Vrátila jsem se do dětství, takto mluvila moje babička, tetičky a strýci. Narodila jsem se v Ostravě a mám tam skoro celou rodinu. Pohladilo mě to na dušicce, děkuji za připomenutí.
My jsme s Vlastikem v Ostravě studovali a tak jen přemýšlím ze kterého kouta Ostravska to může být, připadá mi to spíš jako až jako od Karviné ap. nebo spíš od Hlučína?
připominá mi to nářečí té malé holčičky s kozou,z filmu Želary….
Ani to není nic proti tomu, když si vezmeš, kde se Želary odehrávají.
Babička s vůbec skoro celá rodina bydlí mezi Havířovem a Ostravou (Šenov, Bartovice, Radvanice). Rodina která je tam teď, už tak nemluví, mají sice přízvuk, ale je to už jiné. Ale ta stará generace tam takto mluvila. Já jsem taky studovala v Ostravě (VŠB), ale
nedostudovala, ale zas mám skoro 40 letého syna, kterého bych za žádný diplom nevyměnila. Mladšímu synovi jsem, jako jeden ze svatebních darů, koupila „rodovou knihu“, takže jsem ještě zpovídala rodinu ohledně minulosti (pokud je ještě koho zpovídat). Ale bylo krásné to číst, tak jak jsem to jako děcko slýchala.
Mám moc ráda taková vyprávění a to vaše je moc hezké,takové hladivé.Jen víc příběhů,nejen receptů,tady jsou děvčata moc šikovná…..