Mám v Rynolticích kamarádku, která žije doslova v borovém lese.
Takže na rozdíl ode mne nemá o kotrče nouzi. Rostou jí už mnoho let (známe se od roku 1979) přímo na zahradě.
Přivezla jsem si od ní dva velké kýble sušených hub, s tím, že to mám umlít na koření a rozdat. V jednom kýblu byla ale celá jedna silná vrstva sušený kotrč.
Tak jsem si ho nechala a mohu potvrdit, že gulášovka z něj byla stejně vynikající jako z čerstvého. Jen to chce asi na 2 hodiny namočit do vlažné vody.
Tuhle vychytávku dávám jen jako připomínku, že lze sušit i jiné druhy hub než ty hřibovité.
Pozn: když jsem zpracovávala vatovce na řízky, měla jsem několik odřezků, se kterými jsem si nevěděla rady. Tak jsem je nakrájela na slabé plátky a dala rovněž usušit. uschly do krásně sněhově bílé. A půjdou na rozemletí do houbového koření.
Jana Macůrková
A vo rozdávání se už nemluví…🤣🤣
Sušené houby jsou prima do spousty jídel.👍
Já jsem si nechala jen toho kotrče, zbytek jsem prohnala mixérem a udělala radost 4 lidem. Každý dostal 200 g sklenici od instantního kafe plnou mletých hub.
Sušila jsem i hlívu i bedlu.Jen masáky a syrovinku ne protože nikdy nezbydou.
Taky jsem před pár lety sušila bedly – nic jinýho nebylo a bedel jak když napráškuje.
„Nemůžete dát pozor na to, kde vyrostete, vy houbo!“
Bedla byla krasavice. Nesla se štíhle, měla paraplíčkový klobouk
a závoj. Na Vochomůrku se ani kale nepodívala. „Takový píďa, a jak ono to křičí!“ Vochomůrka si to nedal líbit. „A že se nestydíte být tak
nohatá!“ Bedla už řekla jen: „Och.“ Byla na omdlení. Křemílek vzal Vochomůrku za ruku. „Pojď radši pryč.“
Když odešli, bedla se tiše vztekala a nakonec řekla: „Tohle si odnesete.
Tohle si ale pořádně odnesete.“ Sáhla pro sypátko a začala kolem sebe sypat, po lese i po pasece.
Křemílek s Vochomůrkou měli k pařezové chaloupce ještě kus cesty. A v tom Křemílek klopýtne. A klopýtne i Vochomůrka. Jde se pořád hůř. Paseka najednou plná kopečků. A už tam vyskakují ze země bedly, jedna za druhou. Jsou to krasavice, nesou se štíhle, mají paraplíčkový klobouk a závoj. Všechny se divně usmívají a šeptají: „Kudy tam? A kudy ven?“
Narostl jich celý les a Křemílek s Vochomůrkou v tom bedlovém lese zabloudili. Byli by tam bloudili dodnes, když v tom zaslechnou písničku:
Hupky, hupity,
smrk a jedle,
houby, houbity,
bedla k bedle,
chroupy, chroupity,
houby, houbity, aus!
To je hezký…a teď jak stavěli komín..
Taky jsme jednou s dětmi v bedlovém lese zabloudili: byli jsme na houbách v místech, kde se říká Ve vrbinách. Protože děti byly ještě malé, jeli jsme do lesa s tzv. chalupářským Stegnerem (starší budou vědět, že to byla značka dětských tuzexových kočárků, u nás to byl takový malý dvoukoláček). Jedno dítě sedělo na jednu stranu, druhé obráceně, no a mezi nimi košík na houby. Když jsme se vraceli donů, míleji jsme průsek mezi dvěmi mlázinami, kde byla vyšší tráva. A z té trávy koukaly hlavy bedel, ale kdyby jedna nebo dvě…co vám mám líčit – vezli jsme jich domů 35. Zbavili jsme se jich v hospodě, kde se jich ujal hospodský Jirka, s tím, že je usmaží ubytovaným němcům s br. kaší. Odměnou od těch němců nám byla večer celá velká krabice gumových medvídků, což byla tehdy ještě veliká vzácnost.
Ty jsi ale velikej Kremilek. 🤣
Jo, jo takovej přerostlej. Prej, kdo má smůlu, tomu vyroste i trpaslík…