140 g cukr (krupice)
250 g mouka (hladká)
1 vejce
trochu mléko
1 lžička zázvor (mletý)
1 lžíce citrónová kůra
1 lžička prášek do pečiva
Smícháme mouku, prášek do pečiva, cukr, zázvor a nastrouhanou kůru z poloviny citronu. Ve směsi uděláme důlek, do něj vyklepneme vejce, přidáme trochu mléka a zaděláme husté těsto. Přendáme je na vál a rukama vypracujeme. Na pomoučeném vále pak těsto rozválíme na plát a z něj vykrajujeme tvary zázvorek. Přendáme je na vymaštěný plech a pečeme asi 8 – 10 minut v troubě vyhřáté na 180 – 190°C. Dáváme přitom pozor na okraje, abychom cukroví nepřipálili. Zázvorky musíme nechat nejméně čtrnáct dní rozležet.
Recept poslala: Maja Motti
Škoda, že nebyly dřív. A KDE JSTE VŠECHNY???
Já jse se k rceptu dostala až teď, tak jsem je také vyzkoušela – a mám obavy, že měkké budou na Velikonoce…
BALÍÍÍÍÍÍÍÍM!!! A taky vyhazuju!
Teda ne chlapy, ale už desátou krabici!
Konečný termín stěhování: 5.1.2018 odpoledne stěhujeme kočičáčky do Mostu s věcmi, na které jsou zvyklí, s dekami, pelíšky a vším, co jim bude připomínat minulý domov. Přespím a 6.1. stěhujeme odtud nábytek, krabice, pytle s textilem. Takže Pražská domácnost bude vyřešena. Do neděle-pondělí přežijeme s tím, co nutně potřebujeme a v pondělí pojedu do Prahy dořešit stávající byt – vrátit klíče atd. Takže teď toho fakt stíhat moc nebudu.
Tak to Ti přeju hodně síly a pevný nervy. Loni jsem to zažila, žádný nábytek, ale 75 velkých jeden. Byl to masakr. Ale uvidíš, že až se usadíš, bude to bezva. Moc Ti držím palce.
Jojo, jen to mám horší s tím nábytkem – ten jde odsud, jsou to většinou menší skřínky, postel se rozmontuje, velký skleník se snad? vejde do výtahu. Ostatní jsou malé kusy, ty bez problémů. Ale hlavně pak z té mé bývalé chalupy a to bude masakr. Jsou to knihovny ze 30. let min.století, vcelku! Do výtahu teda ani omylem. Obří psací stůl k tomu. No, to si stěhováci užijí! Tady to celkem jde, krabice, oblečení, pochopitelně opět knihy, u mne to snad ani jinak nejde. Ale to se dá zvládnout. Jen z té chalupy mám fakt bobky už teď a to tam to bílé svinstvo bude letos snad do dubna. Dřív se tam náklaďák nedostane. Aspoň se z toho trochu vzpamatuju než začne další šílení. Do té doby se doufám prodá byt a budu mít aspoň na to stěhování. Byt zvládnu – tam je sice opět hafo knih, jak jinak, ale další věci – sklo, porcelán atd., to už si poradím. Možná i dám prostor stěhovací firmě, aby to zabalila za mne. Mám toho už nějak dost. Uvidíme. V lednu si budu „lízat rány“ a pak se bude bojovat dál.
Až to bude za mnou budu fakt ráda a snad bude síla to zvládat dál.
Plevelím tu, omlouvám se, ale moc mi pomáháte. I maily, které dostávám jsou úžasné, podporující a já si té partičky tady moc vážím. Díky za Vás všechny.
Hele…já jsem pražská, ráda ti pomůžu mezi svátky balit.
Díky, pokud bych potřebovala, určitě se domluvíme! Každá ruka dobrá, hlavně na vyhazování koček z krabic.
s tím mám praxi :o)
No to máš tedy stěhování na dlouho. Ale pak! Bude to stát za to! Hele, když jsem začala vybalovat těch 75 jeden, zbývalo mi jich ještě 10. Měla jsem za to, že už se nikam nic nemůže vejít. Jak jsem tu byla sama, řičela jsem vzteky: Do pr… co v těch zatracenejch bednach ještě může bejt? A bylo – tu knihy, tu ramínka a pár bot…. Nakonec jsem to fšechno vybalila a uklidila. Vešlo se. A to jsme se stěhovali z bytu do baráku a jsme tu dva. A odtud už jen … no, nikam. Ještě je čas. Tak nezoufej, všechno se usadí a za rok se tomu budeš smát.
Jojo! Já vím! Jen teď je to prostě nějak narychlo!
Ale na druhé straně – ZAPLAŤ PÁNBU ZA TU RYCHLOST, ŽE MNĚ V PODSTATĚ VYHODILI! Aspoň se ta Pražská agónie urychlí. A to další? To už se nějak dořeší. Hlavně bude už KAM!
A už vidím, jak se vztekám nad těmi malými krabičkami, co v nich je kdeco – směs neuvěřitelných pidiblbostí od háčků na utěrky až po chaos sesbíraný z koupelny……
To si užiju! Jo boty! Tak na ty jsem ještě nedošla.
🙂 Mám vždycky někde krabičku s kde čím. Jmenuje se NIB = nerozlišný industriální bordel… Když je plná, přebere se, většina se vyhodí a jede se nanovo. Loni jsme tu dělali stěhovací přesuny a já furt nacházím miliony bedniček, krabiček a dóziček NIB. Peklo. Myslim na tebe…
Tatínek míval v dílničce na chalupě krabičky a v nich roztříděné věci, např.: „provázky různě dlouhé, některé krátké a nepoužitelné“. Nebo: „tužky-zbytky ořezané na kratičké částečky, téměř nepoužitelné.“ Maminka z toho šílela, ale když náhodou něco tajně vyhodila, tatínek to vždycky nutně potřeboval.
Drž se, hůř už bylo, takže z toho plyne, že už bude jenom líp.
Stěhování je pořádný nápor na celého člověka, ale když to skončí, je to úleva. Ještě pořád mám v živé paměti naše stěhování před devíti lety. Byli jsme na to dva lidi, osm hafů a tři mňoukavci – no, už mi zůstali jen tři štěkaví.
Tak hodně zdaru a hlavně sil při balení a vybalování.
Jakje vidět, dneska už nikdo nemá vařivou 🙂
Tak já vám povím jednu předvánoční. Abyste věděli, že na na nás myslí i na druhým konci glóbusu…
Dneska jsem nespala. Špatně: Dneska jsem spala. Před devátou ráno jsem zalezla po probdělé noci a v půl dvanácté mě vzbudil telefon. Ale ta noc za to stála…
Včera jsme schůzovali kvůli presidentským volbám, trochu to protáhli a před půlnocí jsem pustila počítač, abych si vyřídila poštu. Měla jsem vzkaz i na FB. Při jeho čtení jsem si všimla, že je připojená kamarádka, která tráví zimu v tropech. Zkusila jsem jí hodit háček a chytla se. No, prokecaly jsme noc. Je v oblasti, na kterou se žene stále sílící tajfun, v polopustině, na ostrově… Obchody už nezásobují, lidi nakupují, protože nikdo neví, jak dlouho bude trvat ta psina, Evropani trochu nervózní… Aby bylo jasno – nejde o žádnou masově turistickou oblast. Bydlí se v „chýškách“, jídlo domorodé. Kokosáky lítají jak dělové koule, každý krok je o život, strašlivě leje, palmy se ohýbají až k zemi, moře blbne, občas proskočí „zčeřená“ hladina kus do vnitrozemí a to je předehra. Tak jsem poslala obrázky, kterak u nás sněží – žádný horský výběr, prostě včerejší středočesko… Byl u nich na návštěvě domorodý soused, kámoš, pomocník, duše prostá. A koukal, co to je. Tak mu popisujou tu zmrzlou vodu a situace, které vždycky překvapí silničáře i dopravce, líčí klouzání, zkoumají, jestli někdy viděl mrazák a v něm led… Zcela reálně se tam odehrávalo to, co tady považujeme za vtipy z divočiny. Taková ta prostota, kterou už jsme my dávno ztratili. Chlapík se pak odmlčel na pár dlouhých chvil. Mezi tím padly dva stromy, vlny o metr poporostly, vichr zesílil. Najednou ten dobrý muž začal komunikovat: To je kritická situace. Musí se něco udělat! Jde o životy! Jak zachránit děti?! – no naši znervózněli. Když začíná vyšilovat domácí, je zle! A najednou dobrák vyhrknul: „My se tady třepem a u vás doma takový neštěstí! Taková hrůza! My tady uschneme, ale ti vaši ztuhlí už se neprobudí! Buďte silní, my se za vás budeme modlit!…“
Takhle uvažuje člověk, který s velkou pravděpodobností v příštích hodinách přijde o všechno. Uschne.
No comment.
je vidět, že i ti chudší jsou svým způsobem někdy mnohem bohatší…..
Před roky jsem navštívila Maroko. Byl to můj sen, vidět Marakéš. Celou dobu pobytu jsem děkovala Bohu, že jsem se narodila tady a ne tam. My
pořád nad něčím naříkáme a máme málo, tu strašnou bídu, to sucho a žebrající děti nedokážu vymazat z paměti snad nikdy.