Znovu vytahuji na světlo téma, které předložila BOYE v minulé Kvákárně.
Zahajuju tedy program do komentů a kvákáren: Co děláte s těmi „divnými“ zbytky?
Vykopávám: Vyvařenou zeleninu z vývarů melu do masových pomazánek. Sice už to nemá se zeleninou skoro nic společnýho, ale má to umami, objem a nacucanou chuť bujónu. Taky s ní nastavím občas nějakou smetanovou omáčku, nebo krémovou polívku. Do odpadu jde jen vyvařená cibule, česnek a zelené natě, protože ty každé jídlo zbarví do nepoživatelna.
Co vy? Podělte se o ta tajemství, která se běžně nezveřejňují.
Devětapadesátka, Jarybarka, Sharka a a.rena už se podělily – a co vy ostatní? Nemáte nějaký rodinný poklad?
Já to mám jednoduchý – taky s tím zahustím omáčku, nebo přidám do luštěnin, ale v poslední době se to snažím zamíchat Míšovi do jídla, aby se najedl a nepřibral.
Musím to zamaskovat, samotný nechce ani ovoce, ani zeleninu. A škemrá pořád..
Naše psice miluje kyselý okurky a tu mrkev z vývaru. Někdy mandarinky. Jinak zelenýho nechce nic a plive to jak lama. Tedy dokud něco nevyhodim do koše. |Třeba tu nať a cibuli z vývaru. To si pak počká, až odejdu z domu a vrhne se do odpadků. A zatímco odpad pak nacházím různě ukrytej, vařený zbytky nikdy. Jen cibulový slupky.
Toto je sice trochu z jiného soudku, nicméně s tou psicí jsi mi, Lucko, nahrála. Jó zbytky! A odpadkový koš. Náš (asi) třináctiletý Michal (kříženec jezevčíka a bígla – člověk by řekl, že ve svém věku už by mohl mít rozum) je expert na požírání čehokoliv co najde. Takže žádný odpadkový koš nechaný bez dozoru nezůstane nevybrakovaný. Před Vánoci si z něj v prádelce vytáhl 4(!!!) gumové rukavice, kterými chlapi míchali maso na klobásky, a sežral je. Vyšly v pohodě. Horší byla vnuččina taková ta velká látková gumička do vlasů. Bylo mu blbě asi týden, ale taky se z toho dostal. Stejně jako z jedné sežrané zeťovy ponožky. Co už byla katastrofa – před čtrnácti dny přestal žrat a byl „zežabený“. Když to bylo pořád horší, uvařila mu dcera lněné semínko. A hurá! Vrátil ponožku. No sláva. Jenže do za tři dny mu bylo tak zle, že minulý pátek bylo nutné zajet na veterinu a byla z toho akutní operace. Druhá ponožka uvázla ve střevě. Dnes po týdnu už je v takové kondici, že nám málem sežral střeva nachystaná na klobásky, které si u nás chystali sousedi. Zítra budou udit a navěšené klobásky jsou hlídané líp jak Bastila. Na moje varování, že mají chlapi hlídat i odložené gumové rukavice, jen mávli rukou. No, vydrápla jsem mu ji z krku na poslední chvíli. A to vůbec nemluvím o tom, že na kontrolním rentgenu zjistil veterinář, že má ve střevě „asi čtyři drobné kovové předměty“, což jsme vyhodnotili jako šroubky s matičkami. Kdy je stihnul sežrat, netušíme. Milujeme našeho drahého psa. Teda ne že by ti druzí dva byli svatoušci.
Není kříženej s kozou? Jednou jedna snědla mému dědovi půl pláštěnky a svačinu v papíře, převázanou provázkem.
Jsem ráda, že je ok, „drahej“ pejsek.
Nikdy, rozumíš? Nikdy se nesmí setkat s naší Lízou! Sežrali by všechno. Vercajk, šaty, jídlo. Naše popelnice by otvírala dveře u lednic, mrazáků, dílen i domů. Následována vaším Michalem. A za nimi – pustina…
Dneska jsem si vyndala z lednice řízky, výhrůžně na ně ukázala a ještě drsněji jí řekla, co se stane, podívá-li se na to maso z menší, než dvoumetrové dálky… Chytla jsem tažné lano a vypadly jsme se provětrat. Při návratu všechno probíhalo jako vždycky. Odemknu, pes vyletí po schodech nahoru, udělá kolečko v předsíni, běží dolů, oblízne mě, běží nahoru, kolečko, dolů, shodí mě na otáčce na zeď a spořádaně vyjdeme do bytu. Tak i dneska. Ani desetina vteřiny rozdíl. Vejdeme do kuchyně, psice jukne na prkýnko a pak na mě: „Někdo ti sežral ty řízky. Asi kocour. Neboj, já ho zakousnu…“ Podotýkám, že kocour byl na táčkách někde venku, protože kus cesty šel s námi… Hodila jsem na Lízu vražedný pohled, ta si lehla do svého křesla, pohled plný ukřivděnosti a usnula. Může mi někdo vysvětlit, jak pes vdechne přes půl kila masa aniž by se zakuckal a viditelně polknul?
Lucko, ty jsi hvězda. Brecim smíchy. 😂
Taky nevím, a to jsme měli bígla, který toto umění ovládal bravurně, ale nikdy se nedal nachytat, jak to dělá.
A proto – souhlas. Ti dva se NESMÍ nikdy setkat.
Já vyhazují, ale jsem zvědavá na zdejší příspěvky, protože nerada plýtvám a tady se ráda něco přiučím. Není to k tématu, ale já si doma dělám česnekový olej a ten česnekový základ po scezení rozmixuji na pastu a mám dochucovadlo do polévek a omáček (česnek kupuju kvalitní a je mi líto ho vyhodit)🧄
A proč já si nedělám česnekovej? Protože mě to nenapadlo! A začnu. A těšim se na ten zbytek. Myslim, že si ho budu dávat do dipů a majonéz (tedy krom těch polívek a omáček). Ta pasta musí být skvělá.
Viděla jsem dokument o Jamie Olliverovi, kde vařil zeleninové vývary ze slupek kořenové zeleniny . Jenže potom reakce , že toto se nedá vařit ze zeleniny z velkoobchodů . Tam je zelenina ošetřována chemicky a vůbec není vhodné odkrojky vyvařovat .
Jen ze zahrádky je to samozřejmě ok . Takže vyvařuji – vařím – ale jen v létě z tržiště – zahrádky nemaje . A ze slupek – odřezků – je vývar výborný. Odkrojky nevyhazovat !
O vařené zelenině jsem psala, tak k odřezkům: končí nekompromisně na kompostu stejně jako kávová sedlina, skořápky, apod – takže je využíváme “zpětně.” Sice máme všechnu zelču vlastní, ale zaplaťpánbu ještě nenastala doba, abych musela vařit z odpadu.
Vyvařenou zeleninu mi bere z ruky chlap, jen ji z vývaru vytáhnu – nejvíc miluje cibuli.
Jinak u nás moc zbytků není, většinou se mi daří ty dvě porce odhadnout. Někdy udělám úmyslně víc a to pak končí na pánvi k večeři různě upravené – smíchané s vhodnými surovinami. Někdy odložím do mrazničky (těstoviny, rýže, halušky…) a použiji později, vařené brambory končí v pomatlánkách. Když zbyde jedna porce guláše, udělám gulášovou polévku. Skořápky suším pro slepice (odběratel se vždycky najde) ale slupky z brambor, cibule, kořenovky a jiné zbytky zeleniny končí v bioodpadu.
No a teď opustim tu zeleninu. Jako zbytek mám nejradši obyčejný chleba. Teď ho mívám často, protože děti výlétly z mateřského hnízda (musela jsem to napsat, abych viděla, jestli i napohled je to tak patetický), jen Oskáč pendluje mezi mnou a otcem. Takže vařim většinou jen pro sebe, nebo pro dva. Což neumim a tak kupuju furt hodně chleba a ten pak vesele tvrdne. Z natvrdlýho miluju topinky v troubě. Jen zlehka pomáznu máslem, připlácnu kus sýra a za pár minut troubení je hotovo. Rovněž z natvrdlýho občas vařim knedlíky.Ty mi chutnají víc, než karlovarský (recept tu máme). A pak je tu ten krásně úplně suchej. Pokud to ještě jde, nakrájim ho na kostičky +- centimetrové a nechám vyschnout do mrtě. Nasypu do plátěného pytlíku a parkrát praštím paličkou na maso. Drť nasypu do smaltovaného cedníku a třepu. To, co propadne, je na zahušťování gulášů a tmavých omáček. V cedníku nahoře zůstanou největší kousky a těmi pak, namočenými v mléce či vodě, vycpávám a nastavuju různé karbanátky a divnoplacky masové i nemasové, případně dávám do nádivky, když chci, aby byla „razantnější“. A zbývají drobky. To je můj poklad na sypání do krémových polívek. Osmažím je třeba se sekaným česnekem, červenou čili paprikou a petrtelkou a nasypu na polívku. Moc jí to sluší.
A dost. Jsem dlouhá.
Zrovna jsem usušila tác chlebovejch kostek, takže dík.
Škoda, že mi chleba nezbývá. Většinou ho sníme do posledního drobku, páč dcera peče luxusní kvasový. A když náhodou zbude malý skrojek, mají se dobře králíci. Milují ho taky, ale většinou mají smůlu. Já totiž ten chleba, skoro suchý, ráda křupu taky.
Z chleba jsou „karlovarské“ knedlíky vynikající, ty se dají jíst jako zákusek.
Taky mám problém se zbytky chleba , tak si vařím dost často česnekačku.
Vzpomínám si , že babička s dědou ji mívali taky hodně často . Vracím se k více jednoduchým prostým jídlům
U mě chleba nezbývá.Koupím jen nějaký malý a jen občas.
Ale velký kupuju už od konce zimy – v Lidlu mají hned po ránu výprodej včerejšího pečiva za poloviční ceny- na sušení .Jak jinak …pro ryby.Krájím na silné krajíce a sušim a tak určitě usušim i do plátěného pytlíku.
Topinky jsou bez debat. A k těm máznutým máslem a zapečeným se sýrem v troubě: když dáš nahoru (ale už syrové) rajčata na plátky – samozřejmě ne ta zimní ze super- hyper , na to trochu pepře a pocákat majonézou, tak je to luxusní letní večeře, alespoň u nás.
A ten plátěnej pytlík je super vychytávka.
Někdy koncem léta jsem posílala Haderach recept na topinky s rajčaty na pánvi a volskym okem, ale asi zapadl…
Musela jsem hrabat ve starých receptech, ale našla jsem. Dělala jsem kdysi dětem, milovaly je.
Polévkové knedlíčky z vařené mrkve:
Mrkev „rozšlapeme“ vidličkou nebo nastrouháme. Přidáme vejce, sůl, pepř, muškátový květ nebo strouhnutý oříšek, nasekanou petrželku, máslo, trochu hrubé mouky a strouhanky právě tak, aby šly tvořit kuličky. Ty vkládáme do vařící polévky a vaříme cca 5 minut.
A to vypadá velmi luxusně! Taky bych je milovala. No, musím zkusit, páč knedlíčky do polévky jakéhokoliv druhu velmi oblibuju.
Jsou dobrý a hezký (myslím barevně).
Vyzkouším co nejdřív – dobrý to bude určitě, teď aby to drželo tvar. Znám se – když o nic nejde, výrobek v pohodě, někdy dokonce luxusní. Když mi na tom záleží, tak někdy katastrofa..
To vypadá dobře, ale u nás ta mrkev nikdy nezbyde – taky čekají ve frontě chlap se psem 🙂
Dávám jen strouhanku a nedávám máslo, ale trochu lehce osmahlé cibule. Dělám je, když vyvařuju krůtí kosti. Vývar scedim na máslovou jíšku v jiném hrnci (veluté – to zní, co?), přidám obrané maso, novou zeleninu a HAFO těch knedlíčků. A vždycky tý polívky muselo být na dva dny s tím, že pokaždé si dali všichni dvakrát… A někdy krom mrkve i tu další zeleninu.
Teda to udělám, mám ráda knedlíčky jakékoliv,ale z mrkve by mne nenapadly.Ne že by zbyla,ale uvařím jí o jednu navic…
Mrkvové knedlíčky neznám a moc se mi líbí.Skvělý nápad.
Co se chleba týče, zbývá u nás opravdu jen sem tam krajíček (mám patičkožrouta). Tak nakrájím na kostičky a podle okolností buď osmahnu na ochuceném oleji – ty buď hned z pánvičky vysublimují, nebo je přihodím do dalšího jídla na pánvi- a nebo usuším – to sbírám a když jich je dost, skončí v chlebové polévce.
Když vařím masový vývar, přecedím, případně přefiltruju, nechám zchládnout a tuk odstraním. Dřív jsem vyhazovala, jenže už i to sádlo je drahé, tak jsem přemýšlela, co s tím, jestli by nebyl ještě k užitku. Takže: sebraný tuk nechám v cedníku překapat od případné tekutiny, v kastrůlku nechám probublat, aby zbyl opravdu jenom tuk a teď mám dvě možnosti: pokud toho není moc a vím, že brzy spotřebuju, stačí přelít do menší nádobky a v lednici týden – dva počká na svůj čas. Pokud je toho víc, nebo vím, že v dohledné době neupotřebím, přeliju do odpovídající skleničky se šroubovacím uzávěrem a ještě horké zavřu. Zatáhne se samo. Použití – dle druhu tuku, to už rozepisovat nemusím :-). Podotýkám, že vařím většinou víc.
Tohle nejsou zbytky, ale: když neodhadnu množství jíšky, nebo už nechci přidávat další tuk, mám v zásobě hladkou mouku opraženou v troubě na plechu. Stačí jen rozmíchat ve vodě a provařit, nepotřebuje dlouhou dobu varu (už tam nebude moučná příchuť)
Ptačinec žabinec – plevel, o tom tady psala tuším Haderach, ale nemám čas hledat: vždycky na jaře ho „sklidím“ ve skleníku, udělám pesto a zbyde i do polívky.
Nevylévám vodu třeba po vaření krup, bramborových halušek – dá se použít do různých polévek (zeleninová, houbová, gulášová…), do guláše, rizota… No, ta kroupová mi chutná i jen tak.
Vaječné skořápky suším ségře pro slepice.
Ale třeba – jak píše 59 – zeleninové zbytky a odkrojky jdou na kompost, nejsme přece chudáci?
A pohled z druhé strany – moje dávná kolegyně mi vždycky nosila vyvařené maso z polívky pro psa – a nebyly to žádné zbytky, ale třeba kuřecí prsa nebo pěkný flák hovězího – což jsem teda fakt nechápala, ale náš rtw toho sežral dost a všechno měl rád…